Prvotřídní trest

/58/

„To je moje Sofie,“ představil mě Marko svým nejlepším kamarádům, aniž by mě přestal tisknout ke svému boku.

„Ten český klenot, o kterém jsi nám povídal?“ Ujišťoval se jeden a pohledem si mě změřil, zatímco zbylí dva kluci udělali to samé. Já jen nechápavě pokukovala po každém z nich, jestli klenotem nazvali opravdu mne.

„Ano, přesně tak. Je to tenhle diamant,“ uchechtl se, načež jsem mu vlepila pusu na tvář. Je milé, jak o mě mezi se svými kamarády mluví.

„Já jsem Roko,“ prohodil mimochodem sebevědomý kluk s oříškovými vlasy a zelenýma očima jako rosička.

„Tohle je Luka,“ představil mi Marko blonďáka, jehož hezké modré oči zakrývaly brýle, který mě okamžitě objal a věnoval mi jeden ze svých úsměvů. „A Dario.“

Oči mi sklouzly na posledního člena Markových nejlepších přátel. Stydlivého zrzka, jehož oblečení působilo vanrdákovsky. Ale aby zachoval formu, jako Luka mě obejmul.

„Tak vítej mezi námi Sofko,“ uchechtl se Roko, než mě uvěznil jako poslední ve své objemné náruči.

„Hele, kdo je u tebe Sofka?“ Naoko jsem se urazila, zatímco jsem skrývala úsměv.  „Nebezpečně moc mi to připomíná, když si ze mě utahovali spolužáci ze základky.“

„Kdyby tě nechal, klidně se ozvi,“ zalaškoval, čemuž jsem musela opravdu zasmát. Takové muže miluju. Ti, co se vždy navrhnou, že by mi mohli dělat společnost po rozchodu. Není mi to nejpříjemnější, neboť to zní, že by náš vztah chtěl nejraději ukončit on.

„Hlavně to nezakřikni,“ napomenula jsem ho a věnovala mu jednu ránu pěstí do ramene.

„Roko, kroť se,“ okřikl ho Marko hraně, jelikož zná svého prostořekého kamaráda a chtěl minimalizovat Rokovy přihlouplé poznámky.

„Jenom se jí udělal návrh, kdyby jsi zase něco zpackal,“ usmál se s dlaněmi v obhajném gestu. Na jeho mylné domnění, že by mě zase Marko opustil, kolem mého pasu omotal svou paži a věnoval mi jeden polibek do vlasů.

„To už se nikdy nestane,“ ujistil je hrdě Marko a já ho na důkaz naší lásky jemně políbila na rty. Ale jen jemně, neboť už při pouhém dotyku našich rtů se Roko zašklebil.

„Dario, co je s tebou?“ reagoval na jeho zaražený výraz Luka.

„Snad ses nezamiloval a nechceš dělat Markovi parohy,“ utahoval si z něj Roko. Dřív než stihl jakkoliv zareagovat Marko, předběhla jsem ho. „Nechte ho.“

Sama jsem však viděla, že ze mne nemůže spustit oči. Aby si nevšímal řečí kluků, povzbudivě jsem se na něj usmála, přestože možná nad Rokovou poznámkou opravdu přemýšlel.

„Nikdy Markovi nasazovat parohy nebudu,“ zavrčel směrem k Rokovi. „Vidím ho poprvé opravdu šťastného a chtěl bych ho tak vidět pořád.“

Následně pohlédl na mě, abych věděla, že každé slovo myslel naprosto vážně. Jelikož jsem v jeho očích viděla jen upřímnost a obdiv, věnovala jsem mu úsměv plný vděku.

„To je fakt,“ souhlasil Luka. „Sofie, prosím tě co si s ním udělala? Je jako vyměněný.“

Komentovali Marka, kterému z obličeje nezmizel zářivý úsměv patřící pouze mně.

„To jednou poznáte,“ zašeptala jsem, než jsem mu věnovala o něco delší polibek.

Když jsem se od Marka odtáhla, pohoršeně na nás koukali už všichni tři.

„Tohle si nechejte ale na večer, vy hrdličky,“ uchechtl se Roko, potom co převrátil oči v sloup. Tentokrát nedostal pohlavek od Marka, ale od kluků. Třeba by mohl konečně dostat rozum a přestat si z nás utahovat.

    Na podpatcích jsem klopýtala vedle ostatních ruku v ruce s Markem za zábavou, která se konala na druhé straně města. Přestože bylo přes osm hodin večer, na holá ramena, která nezakryly modré minišaty, mi nebyla vůbec zima. A jak by ano, když i v noci je zde kolem dvaceti stupňů. Dnes jsme se totiž rozhodli strávit noc na diskotéce, kde bude spousta Markových přátel, které podle něj musím poznat. Vsadím se, že ani všechna jména si nebudu pamatovat. O zábavu bude také postaráno, protože už v přítomnosti kluků, kteří vedli rozhovor, mi bylo děsně fajn.

„Budete mi chybět kluci,“ přiznala jsem sklesle, když jsme byli podle Marka blízko cíle. Nechala jsem emocím volnost, jelikož jsem věděla, že pozítří odjedu a možná už ani jednoho z nich neuvidím. Což ve mně nevyvolávalo žádný z hřejivých pocitů u srdce.

„Děláš jako by jsi odjížděla už zítra,“ mávl nad tím rukou Luko, ačkoli Marko zpozorněl.

„Zítra sice ne, ale už se mi to krátí,“ přiznala jsem. „Už pozítří se budu vracet zpět do Česka.“

„Tak to bychom si měli dnešek pořádně užít co?“ Zavýskal Roko, kdy ho kluci opakovali až se za námi otočilo několik mladých dvojic či part, kteří se shlukovali ve velké budově jako švábi. Bylo vidět, že všechny ovládla dobrá nálada, až na Marka. Místo aby si užíval poslední dva dny, kdy můžeme být spolu, se mračil a celkově jeho výraz obličeje působil vyděšeně. Povedlo se mi zjistit důvod jeho mlčenlivosti až ve frontě, kde jsem se na něj nechápavě otočila.

„Už máme tak málo času,“ zaúpěl zkroušeně a dlouze mi pohlédl do očí.

„Co se dá dělat, život jde dál a čas nikdo nezastaví,“ připomněla jsem mu krutou realitu.

„Teď bych ho nejraději zastavil,“ protestoval a jsem si jistá, že kdyby stroj času existoval, rozhodně bych mu pozítří neodjela.

„Hlupáčku,“ pohladila jsem ho po tváři. „Miluju tě a nechci poslední chvíle s tebou strávit v slzách.“

„Máš pravdu. Nebudeme si kazit naše poslední chvíle,“ vzpamatoval se políbil mě na čelo. Přesto mu jedna neposlušná slza utekla, dokud jsem mu ji bříškem ukazováčku neotřela. To je poprvé v životě, co přede mnou nějaký muž pláče. A přece jen mají muži nějakou slabinu. Pokud jsou tedy šíleně zamilovaní a do jejich cesty se jim něco připlete. Třeba ztráta milované osoby. „Rač vstoupit do víru zábavy.“

    Vstoupili jsme do obrovské místnosti se stoly zaplněnými mládeží, kterou ozařovaly lasery pocházející z podia, které řídil mladý DJ. Vypadalo to jako u nás v klubech až na bar, který tady vůbec nebyl. Byla tady pouze malá kuchyňka, odkud si spousta mladých kupovali různý alkohol, který jim zajistí jak dobrou náladu, tak i pořádnou kocovinu. Luko se okamžitě zařadil do fronty a my osaměli. Vlastně nám křena dělal pouze Dario, neboť o Roka jsme přišli už na samém začátku. A mohla za to nějaká dívenka, která se na něj už od vchodu přilepila jako žvýkačka na židli. Než kluci pohotově vymysleli, kam se usadíme, měla jsem možnost prohlédnout si všechny přítomné v sále. Kromě Davora, sedícího u okna ve společnosti malé party dívek a mužů, jsem si všimla ještě Ley. Momentálně mě ale zajímal právě Davor, který si nás s monoklem na oku nenávistivě měřil. Když mu ale Marko věnoval jeden ze svých vražedných pohledů a mě přitiskl ještě blíže svému tělu, raději svůj zrak odvrátil a věnoval se pihaté zrzce.

„Ten by si na tebe mohl ještě něco zkusit,“ zavrčel Marko skenující každý centimetr Davorova vylepšeného obličeje.

„Ty můj ochránce,“ usmála jsem se a na důkaz mé vděčnosti mu věnovala dlouhý polibek.

Vítám vás u další kapitoly 🤗. Snad se vám bude líbit 😇. Mám vás ráda 💓.