Prvotřídní trest

/7/

Všeobecný smích a zábavu vyrušil hrom. Všichni se lekli a pokukovali po sobě navzájem. Bohužel až teď jsme si uvědomili, že nad námi je pekelně zatáhnutá obloha, z které začne nejspíš brzy pršet. Na mých holých ramenou vyskočila husí kůže, protože se prudce ochladilo a studený a silný vítr sílil. Těm, kteří byli pod pořádným vlivem alkoholu, tyhle změny začaly dělat potíže při chůzi. Měla jsem pravdu, vypadalo to opravdu zle. Blížila se pořádná bouřka. Rozhodně jsem nechtěla zmoknout a vypadat jako zmoklá slepice. Bohužel blesky lítaly stále častěji a hromy byly hlasitější a hlasitější.

„Lidi, zabalte to a přemístěte se do domu,“ zavelel Tom, který byl téměř plně při smyslech, přestože toho vypil docela dost. O některých se to vážně nedalo říct, a ti teď tančili na písničky jako blázni. Nevím, jak se to mohlo stát, ale mezi ně patřil i Adam. Je pravda, že jsem po našem romantickém ploužáku šla pokecat s Mončou a nějak ho ztratila z dohledu. Mezitím ho museli opít kluci, kruci. Když to ale vezmu z jiného konce, někteří kluci na tom byli ještě hůře. Právě oni leželi u bazénu, nebo spali na stolech.

Přestala hrát hudba a celou Hifi věž stěhovali dovnitř. Zamířila jsem rovnou k Adamovi, abychom se přestěhovali podle Tomova příkazu dovnitř, ale ten tančil stále na parketu, i když už žádná hudba nehrála. Nejlepší na tom bylo, že si tam tančil sám a všichni ho se zájmem pozorovali. Povzbuzovali ho tleskáním a smáli se jako malí. Já, zcela při smyslech, jsem se protlačila veselým publikem až k němu. Když jsem ho chtěla za ruku dovést do domu, chytil mě za pas a začal skákat i se mnou. Panebože, jak tohle skončí?! Když jsem rozpustila jeho ruce na mých zádech, přestal poskakovat jako koza. Přitáhl si můj obličej ke svému, aby mne lehce políbil. Nechala jsem ho, nevadilo mi, že se na nás všichni upřeně koukali. Jakmile ale odlepil své rty od těch mých, uchopila jsem ho za ruku a nehledě na všechny, jsem ho zatáhla dovnitř.

Začínaly se snášet na zem první kapky deště, takže jsme nebyli jediní, kdo pospíchal před deštěm domů. Tlačili se za námi další a další lidi. S Adamem za sebou jsem vyšla schodiště a zavedla ho do jednoho z volného pokoje. Adam mi připomínal momentálně hadrového panáka, takže nebylo složité ho položit na postel. Byl za to nesmírně rád, protože se po mně hned sápal a divoce mě líbat na krku. Lehl nade mne a v líbání nepřestával. Když se mi snažil sundat spodní prádlo, uvědomila jsem si, že jsme v tom spěchu nestihli zavřít dveře. Mezi divokými polibky jsem zašeptala: „Jdu zavřít, máme otevřeno.“ Přerušil své polibky, kterými mi zasypával dekolt a nechal mě zpod něj vylézt. Sám se obrátil na záda a pozoroval mě, jak procházím kolem okna a sleduji divoký déšť. Snad nezůstal nikdo venku.  Sakra, ti dva chudáci u bazénu! Musím jít pro ně!

„Zlato, tak jdeš? Chci tě,“ ozval se za mými zády Adam. V jeho očích bylo naprosto jasné, že by ze mne nejraději strhal všechno oblečení a tvrdě mi to udělal.

„Venku u bazénu jsou dva kluci, jdu pro ně. Vydrž tady na mě chvilku.“ sdělila jsem mu rychle a skoro běžela ke dveřím. Tak rychle jsem za sebou zavřela dveře a vyběhla z pokoje, až jsem málem narazila do Blanky. Tahle blonďatá a hezká slečna chodí na školu jako já, ale o rok níž. Omluvila jsem se jí a dál si jí nevšímala. Utíkala jsem po schodech dolů, div jsem si na těch podpatkách nezlomila nohu. Domem se ozývaly známé písničky, dupání a smích všech přítomných. Aha, dobře se baví.

Hodila jsem na sebe nějakou pánskou bundu, kterou jsme někomu uzmula z věšáku. Otvřenýmmi dveřmi jsem spatřila oba opilce,na které pršelo víc a víc. Nasadila jsem si kapuci a vyběhla tím strašným lijákem. Na holých stehnech jsem cítila mokrou náruč deště a pod mýma botama se dělaly malé kaluže.

Když jsem doběhla k prvnímu opilci, co se válel u bazénu, poznala jsem v něm blonďáka Milana. Otevřel na mě svoje zelené oči, když jsem ho lehce poplácala po tváři, a já si oddechla. S jeho drobnou pomocí jsem se s ním dokulhala do kuchyně a běžela hned zpět. Nikdo si mě nevšiml, protože byli všichni v obývacím pokoji. Nechápu, jak je mohli nechat venku. Tomu se vážně říkají praví kamarádi. Zaklekla jsem k druhé spící mužské postavě. Poznala jsem v ní dalšího spolužáka Adama, Libora. Zablýsklo se a zahřmělo v malém rozestupu. Je to vážně blízko, honem ho musím odvléct. Stejně nechápu, co tady blbnu, když je to nebezpečné i pro mne.