Prvotřídní trest

/48/

„Není ti zima?“ Zajímal se Marko, když mnou projelo elektrizování způsobené blízkého kontaktu s ním, kdy ode mne šel sotva pár centimetrů a naše dlaně se o sebe několikrát otřely.

„Blázníš? Ve 20 stupních?“ Zasmála jsem se uvolněně.

„Všechno je možné,“ uchechtl se. „Od té doby, co ses málem utopila, bych se nedivil ničemu.“

„Kdyby mě tehdy nepíchl ten ježek, nemusel bys mě vůbec zachraňovat,“ namítla jsem dotčeně, neboť takový nemehlo zase nejsem.

„Možná je přece jen dobře, že tě ten ježek píchl,“ přemítal nad něčím, co jsem nechápala.

„Proč? Vždyť jsem se málem utopila,“ protestovala jsem zmateně nechápajíc, kam tím míří.

„No právě,“ nadechl se. „Kdyby tě nepíchl, netopila by ses a tím pádem bych tě nemohl zachránit.“

„To ti dělá takovou radost zachraňovat cizí dívky?“ Utahovala jsem si z něj.

„To sice ne, ale v tvém případě platí výjimka,“ mrkl na mne, načež záhy zvážněl. „Víš, trošku mi to připomíná osud.“

    Nastala odmlka. Na jeho poznámku jsem nereagovala, neboť by mne mohla zatlačit do kouta. Nikdy mne nenapadlo, že lidi mi posílá do života osud. Vlastně je to dost možné, ale v tom případě nechápu, proč mi zkřížil cestu Dominik. Jestli mi ho poslal osud proto, abych měla tu čest vyzkoušet si práci modelky, která mne vždy zajímala? Proč nás otec opustil? Aby mi osud dokázal, že opravdová láska opravdu existuje a dokáže člověka změnit, aby nekonal nekalé věci jako předtím? Proč mi poslal tolik kluků, kteří si chtěli se mnou jen užít? Možná proto, aby mne matka za trest odvezla na místo, kde jsem mohla potkat takového kluka, jako je Marko.

„Matčina starostlivost mi už opravdu leze na nervy,“ ujelo mi, když jsem si vzpomněla na to, jak mne chtěla dovést domů, ba ještě uložit do postele, abych nedostala chuť utéct a s někým se vyspat.

„Nechápu ji,“ uznal. „Jsi dospělá a přitom se k tobě chová jako k malé holčičce, které by se něco mohlo stát.“

„Spíš by se mohlo stát někomu něco jiného,“ poznamenala jsem, aniž bych to sama chtěla.

„Jsi snad upír?“ Vtipkoval, ačkoliv nebyl daleko pravdy.

„Možná něco horšího,“ zasmála jsem se tajuplně. „Prostě bere vážně moji minulost.“

„Myslíš to, že si ráda užíváš života?“ Nechápal, jelikož povytáhl obočí.

„Ano. Myslí si, že bych se na každém rohu chtěla s někým vyspat,“ popsala jsem máminu paranoiu a mou neobvyklou závislost na nezávazném sexu.

„Neměl bych si dávat pozor?“ Uchechtl se a dloubl mne do boku.

„Měl bys,“ ujistila jsem ho. „Jsi totiž neskutečně sexy.“

„Co ti teda brání?“ Poškádlil mne, než se přede mnou rozeběhl.

„Matka,“ uchechtla jsem se, když jsem ho dohonila a skočila mu na záda. Pevně jsem ho objala kolem krku, díky čemu jsem ucítila tu jeho nádhernou vůni, která mi zatemnila mozek na pár vteřin. Tak mužná vůně, kterou jsem začala milovat, dokazovala, jak správného muže právě objímám. Zatajil se mi dech, jelikož jsem na svých pažích vnímala zrychlený tep jeho srdce.

„Je mi s tebou dobře,“ přiznal tiše, když jsem nerada seskočila zpátky na zem.

„Mě taky,“ zašeptala jsem do ticha, ačkoliv bych to chtěla vykřičet na celý svět.

„Nikdy jsem nepotkal někoho jako jsi ty,“ zavrtěl hlavou, jako by nechápal, jaktože jsem dávno neskončila v pekle.

„Myslíš otravnou?“ Zasmála jsem se a předběhla jsem ho, abych mohla vběhnout do temna noci a následně mne osvítila pouliční lampa.

„Otravně nádhernou, která mi naslouchá jako nikdo,“ vysvětlil s úsměvem. „A kdo obdivuje mé umění mluvit tolika jazyky.“

„Jsem na tom obdobně,“ poznamenala jsem se skloněnou tváří, aby neviděl, jak mým obličejem cloumají emoce. „Nikdy jsem nepotkala člověka, který by chápal, proč má minulost byla plná kluků.“

„Taky jsi nemohla najít toho pravého?“ Domyslel si má slova a dobře udělal.

„Ano.“ Další důvod, abych si musela myslet, že jsou naše duše spřízněné.

Naše dlaně se po několikráté dotkly, což nenechalo Marka chladného. Uchopil tu mou do své a propletl si s ní prsty. O vzájemném blaženém pohledu snad vyprávět nemusím, neboť to bylo samozřejmostí.

„Zítra bohužel nejsem k dostání, ale pozítří bych si rád někam vyjel. Nechtěla bys se mnou?“ Navrhl s nadějí v hlase. Schválně jsem se delší dobu rozmýšlela, ale abych nemusela koukat na jeho smutný úsměv, přikývla jsem. „Ráda.“

Znovu se na jeho tváři utvořil ten jeho sladký úsměv, který jsem tak milovala. „A kam to bude?“

„Nech se překvapit,“ zamrkal na mě šibalsky s úsměvem od ucha k uchu.

V tu chvíli Markova práce, doprovodit mne před náš dočasný domeček, byla u konce a tak mi nezbylo nic jiného než rozpojit naše propletené dlaně a popřát mu dobrou noc a sladké sny.

„Vyspi se do růžova,“ popřál mi taky, než se ke mně naklonil, aby mě na tvář lehce políbil.

„O tom není pochyb,“ ujistila jsem ho, když jsem za ním zavřela bránu a široce se na něj usmála.

    Zbylou cestu do našeho bytečku jsem si připadala jako opilá, neboť jsem se kolébala ze strany na stranu a usmívala se, jakoby mi píchli kokain do žíly. To až za dveřmi v chodbičce jsem se zhroutila do dřepu. Štěstím.

Ahoj všichni 🤗, jsem zpět s další kapitolou. Snad se vám bude líbit💓. PS: Taky se vám tak nechce zítra do školy?😐😀