Prvotřídní trest

/24/

Nemohla jsem si nevšimnout obdivných pohledu některých konkurentek. Závistivých pohledů mých soupeřek bylo však více. Obzvláště zuřivě sledovaly mé dlouhé nohy a štíhlý pas. Nevšímala jsem si těch pohledu a zmizela za dveřmi. Stála jsem vstříc obrovské místnosti s porotou dvaceti mladých mužů. Jeden hezčí než druhý. Než jsem se odhodlala projít po saténovém modrém koberci k porotě, stihla jsem si všimnout fotografa po pravé straně s fotoaparátem v ruce. Zamýšleně prohlížel fotografie v aparátu, ale když vycítil můj pohled, zvedl své čokoládové oči a upřeně hleděl do těch mých. Poznala jsem v něm toho chlápka, který přišel zkrotit všechny dívky toužící po modelingu. Nejspíš mě po tom dlouhém pohledu na chodbě taky poznal, protože se na mě široce usmál. Bez váhání jsem mu ho oplatila stejnou měrou.

Sjela jsem všechny muže v porotě a u dvou se musela pozastavit. U Dominika, v jehož zdrženlivých očích jsem poznala, že nebylo všechno v pořádku. Myslela jsem, že mě jako všichni uvítá vřelým úsměvem, ale ono ne. Jeho úsměv byl obezřetný. Napadlo mě, jestli se na mě nemůže zlobit kvůli té párty, když jsem mu pláchla a nechala ho v koupelně. Přestože jsem netušila pravý důvod, proč je jako zaražený, omluvně jsem naznačila promiň a na to se jen falešně usmál. Jeho úsměv jsem nemohla dál řešit, protože na mě hleděly jiné povědomé oči. Tenhle muž na mě jen civěl, div ne s otevřenou pusou. Já ho znám! To je ten kluk, se kterým jsem flirtovala v autobuse. A sakra. Jemu to nejspíš došlo také, protože jeho oči visely na mých bujných vnadách.

„Jak se jmenuješ děvče?“ Vyrušil mě hluboký hlas plavovlasého muže zapisující něco do notebooku.

„Sofie Marková,“ usmála jsem se jak jsem nejlépe dovedla a odměnou mi bylo několik stejných úsměvů.

„Odkudpak jsi?“ Přestože jsem si připadala jako u výslechu, spolupracovala jsem. Potřebují o mě základní informace, tak jim musím vyhovět.

„Z Tišnova. Malá ulice 16,“ odpověděla jsem s klidem v duši a očima jsem zavadila o pohled toho blonďatého kluka z autobusu a sledovala, jak si projíždí každý kousek mého těla. Nevadilo mi to, byla jsem na to zvyklá.

„Jsi plnoletá?“ Zněla jeho poslední otázka.

„Ne, je mi 17.“ Zavrtěla jsem hlavou a přiznala svůj věk. Jelikož vypadám na starší, tak mi mohli myslet, že už plnoletá jsem.

„Musím uznat, že máš opravdu krásné oči,“ ozval se jeden z nich a já cítila, jak jsem zčervenala. Přesto jsem se dokázala sebevědomě usmát.

„Já zase musím pochválit tvůj krásný obličej. Nelíčíš se?“ Došlo na téma líčení a já byla vděčná Danči, že mi řekla, co si myslí o líčení. Nebýt jí, přišla bych nalíčená jako ty fifleny, co teď postávaly na chodbě.  

„Občas,“ přiznala jsem s úsměvem. „Ale dnes jen minimálně.“

„Dobře, nebudeme to prodlužovat, pojď za mnou,“ zavelel za mými zády Robert. Naposledy jsem se usmála na porotu a poslušně následovala Roberta, který mě dovedl do vedlejší a daleko menší místnosti. Ukázal mi prstem, abych si stoupla k bílé zdi. Učinila jsem tak, ale to už na mě žhavil fotoaparát.

„A jak si mám stoupnout?“ Vyhrkla jsem, protože už chtěl zmáčknout spoušť.

„Póza, v jaké budeš, prozradí něco o tvé osobnosti. Je to na tobě,“ odpověděl jednoduše. Dobře. Opřela jsem se o tu bílou zeď, pravou dlaní jsem si chytla brýle, které jsem měla posazené na ofině a usmála jsem se směrem k zemi.

„Dokonalý,“ liboval si, když vyfotil dva snímky s úsměvem na tváři. „Můžeš jít zpět a pošli nám další.“

Konkurz je za mnou. Teď si jen počkat, zda si mě vyberou či nikoliv. Ani nevíte, jak moc se mi klepou prsty nervozitou.