Prvotřídní trest

/56/

Prožila jsem druhou náročnou noc, kdy jsem oči téměř nezavřela. Náplní noci byly výčitky všeho, co jsem způsobila a jak mohlo být všechno jinak. Přemýšlela jsem, jak nejvíce přesvědčivou výmluvou bych to měla Markovi vysvětlit, ale žádná mě nenapadla. Budu tedy nucena říct pravdu. Odpustit by mi mohl, vždyť žil naprosto stejný život jako já a chápe, jak jsem se mohla zachovat. Nebo ne? Jestli mne má tak rád, jak sám řekl, pochopit by to mohl. Vlastně mi na tom záleží nejvíc, jelikož jsem pochopila, proč zrovna Marka mi do cesty osud poslal a nechci ho ztratit. Alespoň na těch pár dní, co mi tady ještě zbývá. Nechci odjet z jeho rodné země, aniž by mi odpustil. Chtěla bych mu říct, že ho mám opravdu ráda. Ať už bych v jeho očích nikdy nepatřila tu jiskru, chtěla bych, aby věděl, že toho moc lituju.

Dnes jsem kávu potřebovala jako sůl. Více než prase drbání a více než alkoholik vodku. Dopřála jsem si ji plný šálek, ačkoliv ji běžně nepiji, ale mou únavu jsem potřebovala nějak zredukovat. A to dokonce dřív než bych zakryla kruhy pod očima a použila tunu šminek, aby matka nic nepoznala. Tu jsem měla možnost potkat v ten okamžik, kdy jsem brzičko ráno dopíjela svou kávu. Zjevila se v kuchyňce jako duch div jsem nevyjekla.

„Co tady tak brzy strašíš?“ Zajímala se vařící si vlastní kávu.

„Nemůžu spát,“ přiznala jsem, aniž bych na ni pohlédla.

„To kvůli včerejšku?“ Trefila se do černého, když nadzvedla obočí.

„Ano, jak to víš?“ Otočila jsem se na ni se zájmem. Děsně mě zajímalo, jestli prokoukla můj tajný výlet s Markem a veškeré city, které jsem k němu cítila.

„Bylo mi jasné, že se ti ten milý číšník líbil. Nejsem blbá, abych si nespočítala, že jsi šla ven zrovna s ním.“ Její sebevědomý smích nebyl vůbec potřeba, protože se sakramentsky pletla.

„Vlastně máš pravdu,“ dala jsem jí za pravdu, jelikož jsem jí nechtěla přiznat, že je na omylu. Jen já jsem věděla, že je naprosto vedle. Netrápila jsem se kvůli Davorovi, ale hlavně kvůli Markovi, který viděl včera něco, co neměl. Kvůli Davorovi jsem se neměla nač trápit, protože on by se se mnou pomiloval bez problémů, ale vidět Markův pohled plný zklamání nikdy nezapomenu.

„Je to milý a slušný chlapec,“ přikyvovala máma, aniž by tušila, že je Davor stejný jako já. Co se nezávazného sexu týče, pochopitelně.

„Co máme v plánu dnes?“ Změnila jsem rychle téma, jelikož lhaní mi nikdy nešlo a ještě chvíli a vyklopila bych jí, že je absolutně na omylu.

„To co včera. Půjdeme na pláž a na večeři půjdeme zase někam ven,“ pokrčila rameny.

„To se ti tak moc líbí plavat v moři plný ježků?“ Zavrtěla jsem hlavou nad těmi nebezpečnými hlubinami plných pichlavých bestií.

„Plavat ne, ale chtěla bych se opálit do čokoládova,“ přiznala, když poukázala na své světlé paže.

„Já už opálená jsem, takže tady mohu opět setrvat do večeře,“ navrhla jsem, nad čímž máma zavrtěla hlavou, ale raději to nekomentovala. Sama jsem nevěděla, proč se dobrovolně zavírám v pokoji s klimatizací, když jsem se mohla opálit ještě více, ale jeden důvod byl jistý. Pro změnu jsem nechtěla potkat Davora, poněvadž na můj včerejší útěk a své připravené přirození k akci, nezapomněl. Je pravda, že jsem mohla potkat Marka, ale vysvětlovat mu vše před matkou jsem také rozhodně nechtěla.

„Mohla by jsi už prosimtě něco sníst?“ Zavrčela máma, když jsem se po umytí hrnku chtěla zavřít v pokoji.

„Nemám hlad,“ ucedila jsem skrz zuby.

„Tak jen tak dál. Skončíš jako dcera mé bývalé kolegyně z práce.“ Jako ta pubertální dívka, která nikdy nebyla hubená, ba naopak měla několik kilogramů navíc. Spolužáci ji za to šikanovali a ona se trestala pocitem hladu. Její matka si ničeho nevšimla, jelikož všechno jídlo vyhazovala nebo dávála svému psovi. Postupně se všem ztrácela před očima, až skončila v nemocnici. Na kapačkách a umělé výživě. Své matce a celé rodině se svěřila, odkud její hladovění pocházelo. Navštívila několik psychologů, aby jí pomohli jako oběti šikany. Brzy byla vpořádku, neboť se celá její rodiny odstěhovala pryč, aby mladá holčina dokončila školní docházku někde jinde. Od té doby se s mámou přestaly tak často vídat a tak neměla tolik informací o její dceři. Když vtom jí jednu noc zazvonil telefon a po rozhovoru, který jsem zaslechla jsem pochopila, že její dcera hladovění propadla znova a podlehla jí. O tom, že ji našla ve svém pokoji bez následků života mluvit nebudu, jelikož se mi chce plakat už teď.

    Mladé dívky, která se k hladovění vrátila dobrovolně, čímž se u ní rozvinula porucha příjmu potravy, je mi vážně líto, ale poněvadž mě její smrtí straší matka, její historka se mi zprotivila. Já nejsem anorektička, jen nemám hlad kvůli nervům, které jsem si sama přidělala. Nic jiného než zůstat doma mi ale nezbývá.

„Mohla bys mě přestat strašit cizím neštěstím?“ Okřikla jsem ji, neboť si nemyslím, že je zdravé, aby ji matka do pusy brala co chvíli. Já přece za to nemohu, měla si jí její rodina všímat více. Já ji neznala.

„Až začneš jíst, tak možná,“ odvětila prostě. Ačkoliv její odpověď jsem nemusela brát jako odpřísáhnutí, pro svůj i její vnitřní klid jsem si namazala alespoň rohlík máslem. Stačil pouze jeden rohlík a máma byla spokojená.

Jako normální člověk jsem ho nemohla sníst v kuchyni, a proto jsem ho spořádala na balkoně. Jako každé ráno bylo tiché a pusté, takže nebyla šance, abych někoho mohla potkat. Přesto se stal zázrak.

„Co ty naše ranní ptáčátko?“ Usmál se majitel celého apartmánu, jehož hlava vykoukla zpod balkonu jako vždy.

„Dopřávám si snídani v klidu,“ usmála jsem se nazpět a na důkaz toho jsem se zakousla do rohlíku.

„Tak to má být,“ uchechtl se spokojeně. „Abych nezapomněl. Když jste včera byli na večeři, stavil se tady ten mládenec, zda jsem předal svůj vzkaz.“

„Opravdu?“ Otázala jsem se rychle, div mi nezaskočilo. „A nic jiného neříkal?

„Doufal, že tam přijdeš,“ odvětil klidně, aniž by si všiml mého výronů emocí. „Nejspíš mu na tobě hodně záleželo, když si přišel ověřit, zda jsem ti ho dal.“

„Panebože…“ zaúpěla jsem, což přilákalo jeho bezděčnou pozornost. „Ono se něco stalo?“

„To nejhorší, co mohlo,“ přiznala jsem, když jsem si hlavu složila do dlaní, aby neviděl, že mám slzy na krajíčku.

„Na jeho schůzku jsem dorazila. Ale s někým jiným.“

Dál ze mne nic nevydoloval, neboť se mi zlomil hlas tak moc, že jsem nebyla schopna dalšího vysvětlování.

Zdravím všechny 🤗. Přicházím s novou kapitolkou. Snad se vám bude líbit ❤️. PS. Děkuju moc za 2K přečtení 😍💓. Moc si toho vážím ❤️.