Prvotřídní trest

/22/

„Co jsi to řekla?“ Zaskočil Danči kousek jablka, kterého si právě urafla.

„Pozval mě na konkurz,“ zopakovala jsem jeden ze zážitků z víkendové párty.   

„Můj bratránek?“ Natvrdle se otázala znovu a spojovala si všechny slova, které jsem řekla. Nejspíš je ještě trošku mimo, přestože jsme v pondělí ráno seděli ve škole. Kdo ví, co po zbytek víkendu dělala.

„Jasně,“ přikývla jsem a pohlédla na svou svačinu. Rohlík s paštikou, no nic moc. „Myslíš, že mám šanci?“

„Rozhodně,“ prohlásila rázně. „Vždyť ty jsi stvořená pro modeling. Krásné vlasy, nádherný obličej a luxusní postava.“

Přestože vyjmenovala všechny mé důvody, proč jsem mohla být na své tělo pyšná, nebyla jsem si jistá.

„To je všechno hezké, ale pořád je tady možnost, že na ten konkurz se seběhnou větší kočky než jsem já,“ namítla jsem s plnou pusou, když jsem se odhodlala sníst ne moc chutnou svačinu. Hlad jsem měla, to ano, ale stále jsem měla pocit, že by to můj žaludek mohl vyvrátit. Asi jsem to neměla tok přehánět s tím alkoholem. Příště nepiju. Věta, kterou nikdy nedodržím, ale přesto si ji neustále říkám.

„Můžu tě ujistit, že moc konkurencí mít nebudeš. Domča mi o tom kdysi vyprávěl.“ Snažila se mě povzbudit, čehož jsem se chytla. Vážně mě zajímalo, co jí Dominik o své práci řekl.

„A co?“ Zaujatě jsem věnovala větší pozornost Danči, než tomu rohlíku, který jsem v puse přežvykovala.

„Před dvěma lety měl možnost se zúčastnit toho konkurzu a vybrat si nějakou modelku, kterou měl fotit individuálně. Podle něj byla krásná pětina zúčastněných a bylo těžké vybrat nějakou, která byla krásná bez líčidel. Většina z nich byla totiž silně nalíčená, ale oni upřednostňovali nejlépe nenalíčené nebo jemně nalíčené dívky,“ těžce pátrala ve své mizerné paměti, co ten Dominik vlastně říkal. Jsem si jistá, že ho beztak ani nevnímala. Na konec dodala s pokrčením ramen: „Nalíčit je pak jednodušší než tam bojovat s nějakým kobylím ksichtem, který přišel na konkurz zmalovaný jako děvka.“

Přestože mě její poznámka rozesmála, smát na celé kolo mi moc nešlo. Uvědomila jsem si, jak moc se líčím já a jak vypadám nenalíčená. Zcela jinak.

„No vidíš, já nemám šanci,“ pesimisticky jsem sklopila hlavu a dojedla poslední sousto.

„Proč by ne?“ Překvapeně na mě pohlédla a svraštila světlé bočí. Nejspíš nepochopila můj problém s líčením.

„Vždyť víš, jak se líčím,“ namítla jsem a pokrčila rameny.

„Ano, ale vím i jak vypadáš bez líčení. Proto si myslím, že bys to měla zkusit,“ přikývla ale nejspíš na to měla jiný názor. Myslela si, že nenalíčená jsem také hezká, avšak já si myslím opak. Ale proč mi tohle tvrdila i máma? Vážně jsem hezká i bez líčení?

„Musíš to zkusit, za pokus to stojí,“ přemlouvala mě a beze slova se zvedla a doploužila se na druhý konec třídy, aby vyhodila ohryzek do koše. Dávala mi tak prostor se zamyslet. I kdybych tam přece jen šla, co si tak vzít na sebe? Dlouhé kalhoty nebo rovnou šaty a podpatky?

„A co si podle tebe mám vzít na sebe? Šaty nebo kalhoty?“ otázala jsem se nejistě když zpátky usedla na svou židli a vytáhla z kabelky svůj telefon.  

„Hele, podle toho, co mi vyprávěl Domča, tak tam budeš muset udělat pár fotek, na kterých musíš vypadat přirozeně. Podle tebe zvolím nějaké pohodlné oblečení, ve kterém budeš vypadat suprově, k tomu jemné líčení a hotovo,“ shrnula a projížděla sociální sítě.  

„V tom případě si musím jít něco koupit, protože si nejsem jistá, zda je mé pohodlné oblečení taky hezké. Pohodlně se cítím jedině v teplákách,“ zavtipkovala jsem se zasmála se.

„Tak to bych si na tvém místě rozhodně nebrala,“ uchechtla se, když odtrhla své oči od displeje. „Ale můžeme se jít dnes po nějakém oblečení podívat.“

„Dobře, budeš můj poradní hlas,“ zachichotala jsem se a věnovala jí vděčný úsměv.

Musím říct, že na dnešní nákupy jsem se těšila, ale na skládání outfitu na konkurz už tak moc ne.