Prvotřídní trest

/49/

Paprsky sluníčka mi olizovaly tvář a nepříjemně dráždily má víčka, což byl hlavní důvod, proč jsem v brzkých hodinách vstala. Hodinová ručička ukazovala něco málo přes pátou hodinu ranní, což mě překvapilo daleko více než to, že jsem byla plná energie. To se totiž často nestává, neboť nejsem žádné ranní ptáče. Jelikož jsem netušila, jak vynaložím s takovým množstvím volného času, jelikož máma i Pavel chrupkali, jsem se sklenicí vody a jablkem pozorovala chorvatská rána z balkonu. Všude byl klid, nikde ani živáčka. Božský klid rušil leda tak daleký bagr. Bylo fajn sedět na čerstvém vzduchu oproti vydýchaném pokoji, kdyby ovšem nebylo takové dusno.

    A přec nebyl klid. Pode mnou se ozvala rána a nadávky mužského hlasu. Poznala jsem v něm pana domácího, neboť jsem zahlédla jeho pleš a část jeho plnovousu. Jelikož následně zakopl o kbelík a se zaduněním skončil na zemi, neubránila jsem se smíchu. Bohužel mě uslyšel a jakmile se zvedl opět na nohy rybářsky oděný, jako první pohlédl na balkon, na němž jsem se svíjela smíchy. Místo, aby mne sprdl, široce se usmál a bez pozdravu navrhl: „Nechcete si se mnou vyjít na ryby? Dnes budou brát jako šílený.“

Lákal mne opravdu dobrými argumenty s dobrým nápadem, poněvadž jsem na ryby jezdila s dědečkem pravidelně, avšak dnes jsem měla jiné plány. Napadlo mne, že bych si šla zaběhat, ať spálím nějaké ty kalorie ze včerejší večeře.

„Omlouvám se, ale dnes už mám bohužel jiný program,“ omluvila jsem se diplomaticky a on jen kývl. Dál si mne nevšímal, popadl své pruty a už si to štrádoval neznámo kam.

    Já také neplýtvala časem a šla se převléknout do sportovního. Nezapomněla jsem si ani sluchátka a telefon, který mi do uší posílal moji nejoblíbenější hudbu. Díky ní jsem se rozběhla neznámo kam. Pozorovala jsem liduprázdné silnice, pláně obilí, vysoké stromy zajišťující chládek hmyzu, dokud mne lesní cestička obklopena samými stromy nedovedla na kamenný a strmý okraj moře, které se pod ním rozlévalo. Když jsem shlédla k moři, z té výšky se mi zatočila hlava. Minimálně 10 metrů pod útesem se nacházel břeh, do něhož narážely vlny moře. Na moment mě to donutilo, abych vypnula hudbu a poslouchala ticho rušené šuměním moře. Když mi vánek rozhazoval vlasy do stran a já stála na samém okraji, bylo to něco neuvěřitelného. Takový nespoutaný pocit svobody jsem nikdy nezažila. A že přebíjel ten pocit strachu. Alespoň na chvíli jsem měla pocit, že žádné starosti neexistují a já jsem volná jako nikdo na světě.

    Cesta zpět probíhala naprosto stejně, aniž by se mi povedlo zabloudit. Přece jsem si dělala záchytné body pomocí čísel domů, pejsků za brankami nebo odlišnými odrůdami květin. V něčem ale cesta domů, kde jsem si chtěla co nejdřív vlézt do sprchy a pořádně se vydrbat za ušima, byla. Už z dáli mi byla mužská tvář se strništěm s kouzelnýma očima povědomá. Když jsem jí byla naproti pár metrů, bylo mi jasné, že jsem se nepletla. Přece jen to byl Marko, který si to s vakem na zádech a krásným úsměvem ukazující rovné bílé zuby štrádoval neznámo kam. Jeho černé bermudy dodávaly jeho bílému tričku ještě bělejší efekt. Sluníčko už nemělo možnost jeho snědou pleť opálit ještě víc, neboť by z něj byl za chvíli Afričan.

„Tak brzy na nohou?“ Promluvil zvesela, když jsem vyměnila běh za chůzi.

„Samozřejmě. Byla by škoda ležet v peřinách, když mohu strávit tak krásné ráno na sluníčku sportovně,“ zazubila jsem se.

„Copak nožka?“ Zajímal se,  když pohlédl na mou nohu v těsném prostoru tenisky.

„V pořádku. Žádné známky infekce ani nutnost amputace,“ zavtipkovala jsem, čemuž se od srdce zachechtal. „Tak to jsem moc rád.“

„Kampak máš namířeno ty?“ Zajímala jsem se, jelikož mi včera tvrdil, že nebude k dostání, což jsem si vysvětlila po svém. Myslela jsem, že nebudu mít ani možnost ho zahlédnout, natož se s ním dát do řeči.

„Robotit,“ uchechtl se, načež zvážněl. „Nezapomeň, zítra ráno na parkovišti u moře.“

Stihla jsem pouze kývnout na souhlas, jelikož se dal do spěchu a já mohla jen sledovat jeho atletickou postavu se svalnatým lýtky, jak mizí v dáli. Darebák, ani neřekl, kde pracuje. Mohla jsem si udělat výlet za zády matky.

    O Markovi jsem přemýšlela i ve sprše, kdy mne osvěžil proud studené vody. Sprchu jsem neopustila dřív, než jsem se pořádně nevydrbala a neumyla si i vlasy. Abych uschla co nejdřív, navštívila jsem opět balkon. Konečně se městečko probouzelo a první nadšenci mířili k moři už v sedm hodin ráno. Zdáli se mladší než dědečci, jak jsem si myslela, ale plnoletí rozhodně nebyli. Zahlédli mne taktéž a jelikož jsem se opírala o dřevěný rám pouze v kraťoučké osušce odhalující část mých ňader, puberťácky zavýskali. Oplatila jsem jim svou pozornost mávnutím a zaslechla chechtání navzdory té dálce.

    Z kuchyně se ozýval pískavý zvuk a mne došlo, že nastala ranní snídaně pro mámu, která si jako první věc, co se vyhoupne z postele, vaří kávu. Nereagovala jsem na to vůbec nijak, ale když se objevila za mými zády se zmíněným hrnkem kávy a snídaní, změřila si mě přísným pohledem. Konkrétně mé tělo zahalené do ručníku, pochopitelně.

„Nevystavuj se tady jako houska na krámě,“ napomenula mne, když se usadila do jednoho z křesílka a napila se doušku kávy.

„Jaké plány jsou na dnešek? Návštěva restaurace s krevetami?“ Nadhodila jsem, poněvadž jsem věděla, že mi popíše zbytek včerejší návštěvy.

„Už nikdy v životě,“ otřepala se. „Přísahám, že to bylo nejhorší jídlo, co jsem kdy jedla. Ani houby se tomu nevyrovnají.“

„To bylo tak hrozné?“ Utahovala jsem si z ní. „Mně to náhodou chutnalo. Konečně změna.“

Na její tváři jsem poznala, že si vzpomněla na můj dřívější odchod a co víc, můj doprovod. „Na Marka si dej pozor.“

„A to proč?“ Nechápala jsem důvod jejího váhání, proč bych se s ním nemohla přátelit.

Její důvod byl prostý a o to více nesmyslný. „Není to slušný kluk. Byla bys jen další na jeho seznamu, koho využil.“

Nemám to starostlivou maminku? Myslela jsem, že drží spíše mne od kluků, ale že by to bylo naopak?

„Převleč se, pojedeme do města. Projdeme si ho a uděláme si hezký rodinný výlet,“ poručila matka a já s pokrčením ramen odcupitala. Doklopýtala jsem v letních sandálech, kraťasech a topíku, když byl nejvyšší čas nasednout do auta a dupnout na plyn. Máma v letních šatech mravnila Pavla, aby zpomalil, ale nepochodila. Mně to nevadilo, nechala jsem otevřeným okýnkem proudit divý větřík, aby mi rozhazoval vlasy a osvěžoval mou přirozenou pleť.

Ahoj všichni, vítám vás u další kapitoly🤗. Snad jste vykročili správnou nohou do nového roku, jelikož ten minulý podle mého za moc nestál 😀. Snad se vám bude dnešní část líbit💓.