Prvotřídní trest

/25/

„Ještě jednou vás vítám na našem konkurzu,“ spustil svůj proslov Robert do mikrofonu za pultem, když nás dovedli do velké místnosti s pohodlnými židlemi se záměrem nám sdělit výsledky konkurzu. Pochopitelně jsem seděla vedle Lucky, která byla nervózní tak moc, že měla zpocené ruce a často odbíhala na záchod. Proč se tak moc stresuje? To má tak velkou touhu stát se modelkou? Něco mi v hloubi duše říká, že ona dnes vybraná bude, horší to bude se mnou. Porota se se mnou moc nebavila, ale třeba to bylo jen z nedostatku času a hodně účastnic.

„Na tabuli před vámi máte seznam našich fotografů v pořadí v jakém stojí před vámi,“ ukázal na tabuli nad dvaceti muži stojících v řadě. „Budu číst jména vybraných dívek po pořadí a ty se přiřadí ke svému fotografovi.“

Větší nervozitu ve vzduchu jsem ještě nikdy necítila. Ani když byla Monča na propadnutí a učitelka jí měla sdělit, zda proleze nebo ne. Teď se ukáže, kdo dostane šanci stát se modelkou. Většina holek se třásla nervozitou, jiné našpulily rty a sebevědově čekaly, že právě ony budou na seznamu. Například ty čtyři slepice. Uvidíme, jestli jim muži, oblečeni v kvádrech zvýší nebo sníží Mount Everestové sebevědomí.

Celé vyhlášení jsem se zájmem a napětím sledovala, ale bylo mi to houby platné, když jsem žádnou z dívek neznala jménem. Husí kůži jsem dostala, až když Robertovy oči zamířily do našich míst a chystal se přečíst čtvrté umístění.

„K Dominiku Dostálovi se přiřadí slečna Lucie Samohýlová,“ začne Robert a já jsem pocítila, že Lucka sedící vedle mě, málem zkolabovala. Šokovaně a zároveň šťastně seděla jakou oukropeček s otevřenou pusou nechápající, že ji vůbec vybrali. Nejdříve mě zarazilo, že právě Domča si vybral Lucku, ale myslím, že chybu rozhodně neudělal. Lucka byla krásná, vtipná a sympatická, přestože byla před okolím docela uzavřená do sebe. Rozhodně jsem ale věděla, že jako Dominikova modelka úspěch mít bude. Široce jsem se usmála a dloubla ji nadšeně do boku, což přilákalo dost závistivých a nepřejících pohledů na Lucku. Bohužel jen malá část se na ni hrdě usmálo. Ano, v dnešní době je mnohem snazší závidět než přát někomu něco dobrého.

„Lucie, pojď za námi,“ pobídl ji Robert znovu a až teď Lucka šokovaně kráčela do popředí ke svému parťákovi, div jí nezačaly téct slzy.

„K Petrovi Adámkovi se přiřadí slečna Sofie Marková,“ vydechl Robert a pohlédl do mých zaskočených oči. Nemohla jsem popadnout dech. Mě vybrali?! Vyskočila bych radostí, ale to bych ještě více rozzuřila závistivé soupeřky. Jsem šíleně šťastná, že si budu moci vyzkoušet život fotomodelky. Vždy mě to vždy zajímalo. Co mě ale mírně rozhodilo, bylo to, že na mě vítězně shlížel Petr. Ten kluk, co jsem s ním flirtovala v autobuse. Jestli na svou erekci způsobenou mnou ještě nezapomněl,  určitě mě potrestá. Přestože jsem byla opravdu zaskočená a šťastná zároveň, dokázala jsem se zařadit vedle Petra, který na mne povzbudivě mrknul. Vděčně jsem se na něj usmála a tiše mu poděkovala. To on si mě musel obhájit, abych měla tu čest stát tady vedle něj.

Zbytek vyhlášení jsem sledovala se zájmem jako předtím, avšak více jsem si to užívala. Přece jsem měla možnost stát vpředu a vidět na všechny ostatní nervózní soupeřky. Dokázala jsem dokonce zaregistrovat téměř vraždící pohled těch čtyř fiflen, když Robert dočetl poslední jméno modelky a ani jedna z nich to nebyla. Jejich nenávistný pohled mě moc nevystrašil, naopak mi zvedl sebevědomí. Upřímně nechápu, proč ten pohled věnovaly pouze mne, když je ani neznám, ale nejspíš mi záviděly nejvíce.

    Robert ukončil svůj projev a celý konkurz a celé obecenstvo se sbíralo k odchodu. Musím říct, že mi některých dívek bylo opravdu líto vzhledem k tomu, jak zdrceně se tvářily. Těch namyšlených fiflen vůbec ne, těm jsem poslala jen povýšený pohled, což jejich krok ještě zrychlilo, až v hale nebyl nikdo kromě fotografů a jejich favoritkou.  

„Máme to na sebe štěstí vid?“ Otočil se na mě Petr a zvláštně se usmál.

„To teda,“ uchechtla jsem se směrem k němu.

„Někteří kolegové se svými novými úlovky budou fotit už dnes. Já bohužel dnes čas nemám,“ promluvil skleslým a omluvným hlasem a snažil se situaci napravit. „Máš zítra čas?“

„Záleží podle toho v kolik,“ pokrčila jsem rameny a snažila se udělat trošku tajemnější.

„V šest večer?“ Navrhl, ale když uviděl můj zaskočený výraz, doplnil: „Chtěl bych začít fotit kolekci spodního prádla.“

„To už tak brzy začneme spodním prádlem?“ Zmateně jsem svraštila obočí, protože jsem čekala focení v jiném pořadí. Nejdříve klasické oblečení a časem bychom přešli ke spodnímu prádlu. Navíc mé zmateností přihrávalo to, že jsme mě jít fotit už dnes. Podle mě to bylo strašně brzy po konkurzu.  

„Ano, je to limitovaná edice a chci to dát co nejdříve na internet,“ objasnil důvod rychlého focení. Já jen zaskočeně zírala do jeho sebevědomých očí. Budu mít fotky na internetu!

„Dobře, souhlasím s tím,“ promluvila jsem nakonec, kdy na mě své oči upíral několik sekund v kuse. Když jsem ale vyhověla jeho nabídce, lišácky se na mě usmál a přikývl.

„Potřebuju nějaký tvůj kontakt,“ dodal nakonec, když mě doprovodil k východu agentury. „Dáš mi telefon?“

„Jasně,“ líbezně jsem se usmála a z jeho kapsy na saku vytáhla papírek, který z něj vyčuhoval i s propiskou, napsala své číslo.

„Zavolám ti,“ zavolal za mnou, když jsem mu zmizela z dohledu za dveřmi agentury.