Prvotřídní trest

/10/

Další neštěstí. Škola. Ne jako škola taková, ale kecy holek ze třídy. Mrchy!  Určitě se už dozvěděly, že mě Adam podvedl a budou mít zase jedovaté narážky. Určitě teď skáčou radostí, že mě budou zase dusit.Nechápu, co jsem jim udělala. Nikdy jsem jim nic špatného neřekla. Už od prvního ročníku se nemáme rády. Nebo spíš ony mě nemají rády. Já bych se s nimi klidně i bavila, ale copak to jde, když mě urážejí a roznáší o mě všemožné klepy? Myslím, si že určitě závidí. Závidí mi mou postavu, o které si ony mohou zdát.

Se staženým hrdlem jsem se po probuzení oblékla do pohodlných džín a trička, nalíčila nude líčením a chystala se vyjít z domu. Ráno nikdy nesnídám, protože na jídlo ráno nemám ani pomyšlení. Přestože mě mamka nabádá, abych něco snědla, její rády stejně nikdy neuposlechnu. Moje snídaně nastává až ve škole po první hodině. To byste měli vidět, jaký si děláme piknik.

Mamku jsem ráno nepotkala, což bylo jediné štěstí. Vstává do práce dříve než já, takže jsem se mohla klidně připravit bez jejích trapných a otravných otázek. Jako vždy se mě totiž vyptává na milion otázek, které mě neuvěřitelně štvou.

Při cestě do toho strašného ústavu jsem si čistila myšlenky a snažila se myslet pozitivně. Celou polovinu cesty jsem si říkala, že si ze spolužaččin řečí dělat nic nebudu, když v tom mi na záda skočila nějaká osoba! Ani jsem si nevšimla, že ta osoba za mnou ještě pár metrů utíkala! Vrah?! Nebyla by to moje nejlepší kamarádka, kdyby si ze mě neudělala srandu. Samozřejmě, že to byla ona! Využila situace, kdy jsem se skloněnou hlavou přemýšlela o dnešním dni a skočila mi na záda. Úlekem jsem vykřikla. Opravdu mě někdy zabije!

„Blbko. Jsi normální? Chceš mě zabít?“ Dávala jsem jí za vinu málem moji smrt a ona se rozesmála. Za chvíli jsem se začala smát s ní a ona mě přátelsky dloubla loktem do ramene.

„Sorry, ale ty jsi byla tak mimo, že jsem to musela využít,“ stále se smála a já měla chuť ji zabít. Ale až potom, co se spolu vysmějeme.

„To jsi mě mohla hned dorazit. Je mi tak mizerně, že by se ti to i podařilo. A možná bych si to i přála. Alespoň by mě ve škole nikdo nemohl urážet.“ Stáhlo se mi hrdlo se slzami v očích ze strachu, co mě čeká ve škole.

„Je mi to vážně líto, Sofi ale na druhou stranu je to super. Můžeš si užívat života a nevázat se na žádného troubu. Až se objeví opravdu dokonalý kluk, bude to úplně jiné než s Adamem." Spustily se její moudré rady a při vyslovení Adamova jména mi neposlušná slza dělala cestičku po tváři. Monča si toho však nevšimla, protože jsem se hned otočila na druhou stranu a předstírala, že mě projíždějící autobus plný studentů strašně zajímá, dokud jsem si tu slzu neutřela dlaní. Najednou se Monča zastavila a tak jsem udělal to samé.

„A kvůli těm pipkám ze třídy si hlavu nedělej. Jsou to krávy, které neumí nic jiného než pomlouvat a zašpinit člověka. A to nejhorší je, že ty hrozné věci, co použijí proti tobě, se jim můžou klidně stát také. Prostě jsou ubohé a nestojí to za to ani na ně myslet.“ Ukončila Monča svůj pravdivý výklad a já si uvědomila, že má neskutečnou pravdu. Nedám se. A když budou mít nějaké kecy, musím jim to nějak vrátit!

„Děkuju Mony. Máš pravdu. Nedám jim šanci mě zesměšnit!“ Prohlásila jsem pevně a Monča se usmála. Miluji ji. Umí mě vždy dát dohromady a dodat mi ztracené sebevědomí. Obejmu ji kolem krku a ona mě stiskne ve svém objetí.

„Prostě kašli na ty pipky!“ Dodá na závěr a pustila mě ze svého objetí.

„Máš pravdu. Jsi zlatíčko.“ Ukončila jsem tuhle debatu, kdy se Monča opět usměje a dáváme se zase do kroku k cestě do školy. Už za chvíli budu vystavena narážkám od jedovatých spolužaček. Vůbec tam nechci! Ale bohužel nemohu jít za školu.