Prvotřídní trest

/40/

„Pojedeš s námi,“ opakovala jsem si tu větu, dokud mi nedošel ten správný význam. Pojedu do Chorvatska. Nebudu doma, tudíž nepojedu s Petrem. To je katastrofa! To je konec mé modelingové kariéry! Apokalypsa!

„To nemůžeš!“ Zaječela jsem, když se ke mně matka otočila zády a chystala se odejít. Nedokázala jsem si ani představit, že by se mé plány vytratily.

„Ale ano, můžu,“ odvětila klidně matka s úšklebkem na tváři. „Mám už těch tvých výtržností dost!“

„No dobře, ale stejně nemám rezervaci,“ připomněla jsem jí skutečnost, že nebudu mít kde složit hlavu, když se mnou v žádném případě nepočítali. To by mi ještě tak chybělo, abych spala v autě nebo nedej Bože na ulici.

„O to si nedělej starosti,“ ujistila můj úsměv svým převažujícím a odkráčela.

Taky znáte ten pocit, když se na něco šíleně těšíte a ono se všechno totálně posere? Tolik jsem se těšila do Španělska a skutek utek. Místo balení věcí do toho prdelákova jsem stála nehnutě na chodbě a měla chuť něčím prásknout. Místo toho jsem nasupeně vyběhla schody a se slzami stékající po tváři skončila na své posteli. Ano, nemohla jsem strávit pomyšlení, že místo do Španělska pojedu do nějakého zapadákova.

Není možné, že se celý večer během pár minut absolutně změnil. Napadlo mě, jestli mám na hodinu odjezdu vypadnout z domu, přemlouvat matku nebo se jít podřezat, ale nic by mi nebylo platné. Počkali by na mne, matka by se oblomit nenechala a sebevražda by nebyla dobrá pro nikoho. Z této situace není úniku!

Nevím, jak dlouhou dobu jsem ležela v posteli a plakala do povlečení abstraktních tvarů, ale podle matčiných kroků do mého pokoje dlouho.

„Pohni, bal se!“ Zvýšeným hlasem na mě zakřičela z chodby, když kromě mého srdce pohltila temnota i můj pokoj. Není divu, když mi telefon oznamoval něco přes desátou hodinu. Necelé dvě hodiny do odjezdu a já stále ležela zkroušená v klubíčku a nešťastně plakala.

„Myslím to vážně!“ Rozletěly se dveře a z nich vyšla rozzuřená postava mé matky s rukama v bok. Já ji nijak nevnímala, stále jsem ležela jen tak jako hadrová panenka na posteli a bylo mi vše jedno. Všechno, na čem mi záleželo, jsem stejně ztratila. „Máš na to dvě hodiny. Sbal si vše potřebné na osm dní.“

S těmito slovy zase odešla a v tu chvíli jsem si uvědomila, že nemá cenu se dál topit ve vlastních slzách, neboť to není absolutně k ničemu. Sebrala jsem tedy všechny zbylé síly a snažila se jít si zabalit. Mini kraťasy, vykrojené topy, minišaty, kosmetiku, hygienické potřeby a hlavně plavky. Kromě bílých s třásněmi, vykrojenými jednodílnými v černé barvě, lososovými, jsem nezapomněla přibalit ani mé nejoblíbenější sexy stříbrné plavky.

    Přece toho můžu využít i jinak, ne? Když opomenu tu dálku strávenou na nepohodlné sedačce auta, jinou kulturu s odlišným jazykem a nepitnou vodou ve společnosti mámy a Pavla, existují i pozitiva. Potkám v Chorvatsku jiné lidi a určitě pěkné kluky. Třeba dokonce zjistím, jak dobří jsou Chorvati v posteli. Už jen z toho nápadu jsem se nadchla a rychle zapadla do sprchy, protože doba odjezdu se zkracovala. A to se musím ještě nalíčit. Přestože pojedeme v noci, nechci mít rudý obličej jako rajče. Proto jsem rudé tváře a oči zamaskovala make upem a naposledy se loučila se svým pokojem, který pár dní neuvidím.

    Teď to vypadá, že mi vůbec nevadí, že si mě mám odveze sebou, ale není to tak. Zčásti jsem byla zvědavá na chorvatské kluky, ale současně jsem matku v hloubi duše proklínala. Potopila ve mě naději na mou kariéru a zachází se mnou jako s malým dítětem! I do auta mě raději zatlačila, kdybych dostala chuť uprchnout, že? Jakmile se ujistila, že sedím na zadním sedadle za spolujezdcem, teprve až potom spokojeně usedla vedle Pavla, který netrpělivě nastartoval. Sbohem věrný domove, modli se, abych se ti vrátila ve zdraví!