Prvotřídní trest

/38/

Cesta mé nasupené osoby netrvala zase tak dlouho, abych za pár minut nestála tváří tvář s mým nadřízeným. Dnes měl opravdu vynikající náladu oproti předchozích schůzkách a jeho únavenými víčky, které mám stále před očima. Už ode dveří ke mě mířil rychlostí blesku a křehce mě dovedl ke křeslu a pokynul dlaní, abych si udělala pohodlí. Přitom mi dychtivě a nadšeně zašeptal do ucha: „Mám pro tebe překvapení.“

No tak to jsem zvědavá, co z tebe Petříčku vypadne. Na vyhazov to rozhodně nevypadalo, což bylo jen dobře, protože dvě šílené zprávy během pár desítek minut bych nepřežila.

„Šéf je z tebe naprosto nadšený,“ začal, aniž by v potaz bral můj zmatený výraz. „V e-shopu spodního prádla, kde jsi fotila, doslova skáčou radostí. Kusů spodního prádla se prodalo více než předpokládali a proto zvýšili odměnu pro naši agenturu.“

Zaplavil mě takovou spoustou informací, že mi to nedalo a začalo mi to v hlavě šrotovat. Kdo je jeho šéf? Ten pohledný Robert, jenž vyhlásil závěr konkurzu nebo jsem ho ještě neměla tu čest vůbec poznat? Opravdu je pravda všechno, co mi vpálil do obličeje?

„Ale to není ještě všechno,“ pokračoval s domněním, že teď přijde ta bomba.

V ten moment, kdy jsem přestala dýchat, abych přes vlastní dech uslyšela tu novinku, na dveře někdo rázně zaklepal. Aniž by ho Petr pozval dále, vstoupil do místnosti muž od pohledu pružný jako proutek. Jelikož jsem mu nemohla pohlédnout do obličeje, myslela jsem, že za Petrem přišel jeho kolega. Když se ale mé oči střetly s těmi mužskými oči, jež mi prozradili muže ve středním věku, bezmyšlenkovitě se má ústa rozzářila v neodolatelný úsměv a vydržel do té chvíle, než se k nám ten muž v perfektně padnoucím obleku dostal až k nám.

„Dobré odpoledne,“ popřál autoritativně naším směrem a já si v tu chvíli uvědomila, že to bude fajn dědula. Už od pohledu vypadal jako správný muž se smyslem pro pořádek.

„Dobré odpoledne,“ odpověděla jsem šokovaně a jako správná dáma se vyhoupla na nohy, abych přijala jeho ruku. „Jmenuji se Otto Navrátil, ředitel téhle fotoagentury. A vy jste?“

„Sofie Marková,“ usmála jsem se na něj, aniž by mi unikl ten záblesk v jeho dobrosrdečných zelených očích.

„Moc mě těší,“ zazubil se nazpět a otočil se směrem k Petrovi, který byl stále klidný, jako by snad věděl, že se tady ten muž objeví. Copak mají za lupem?

„Jak jsme na tom?“ položil Petrovi otázku, která mi nebyla vůbec jasná. Zato Petrova odpověď mě vážně překvapila. „Překvapení jí můžete sdělit sám, pane řediteli.“

Proč mi bude říkat překvapení ředitel? To by nestačilo, že by mi to sdělil on sám?

„Výborně,“ odvětil a otočil se zpět směrem ke mně, až jsem dostala strach. Co je to za překvapení?!

„Chtěli bychom s vámi ve spolupráci s e-shopem SUPER UNDERWEAR nafotit letní kolekci plavek,“ vydechl, když se já nadšením prudce nadechla, abych byla schopná porozumět, co mi ten mužík právě říkal. „Tohle focení je speciální, neboť se bude fotit ve Španělsku, tudíž vybírají ty nejlepší modelky, pochopitelně. A o tvou maličkost si nehorázně moc psali.“

„Měla byste zájem?“ otázal se, jelikož sám zpozoroval, že jsem toho zatím moc nenamluvila. Byla jsem tak příjemně šokována, že jsem na to ani jinak reagovat nemohla.

„Musím uznat, že jsem nesmírně potěšena, ale zároveň zaskočená,“ přiznala jsem s mírným zčervenáním líček. „A kdy se ta akce plánuje?“

Narozdíl ode mě nebyl vůbec šokovaný, proto mi odpověděl hned vzápětí: „Odjezd je naplánován na pozítří na 7 dní. Je to akutní kvůli včasnému nafocení jejich produktů a vydání kolekcí na trh.“

Páni! Takovou zprávu jsem absolutně nečekala ani v tom nejrůžovějším snu. Ale proč to nepřijmout? Brigádu mít nebudu a večírky pořádané za zády rodičů mi nikam neutečou. Zato se mohu stát známou modelkou a třeba mít i více poptávek, které budou netrpělivě čekat na mé přijetí. Lepší nabídku nejspíš asi nikdy nedostanu, jestliže tuhle nepřijmu. Pobyt u moře a zároveň pořízené fotografie sdílet na internetu sní snad každá dívka. Navíc bych tam mohla sbalit nějakého snědého frajera a užila si s ním. Alespoň bych zjistila, jak jsou cizinci dobří v posteli.

„Tak souhlasíte?“ Přerušily můj tok myšlenek Ottovy prsty luskající mi před zasněným obličejem. Když jsem si uvědomila, že pořád sedím na tom pohodlném křesílku, když jsme myšlenkami ležela na pláži a nastavovala své tělo fotografovi, odkašlala jsem si.

„Potřebovala bych čas na rozmyšlenou, je to strašně unáhlená akce,“ přiznala jsem. Jedině blázen by hned nepřijal, já byla stále na vážkách. Fotit v cizí zemi s cizími lidmi? Na jednu stranu mě to šíleně lákalo, ale něco v hloubi mé duše mě odrazovalo.

„Dobře,“ vydechl v souhlas. „Zítra nám přijdete říct odpověď, nashledanou.“

Než jsem se stiha sotva nadechnout, s rozloučením se otočil na patě a byl fuč. Podle jeho mrštného odchodu jsem odhadovala, že měl dost naspěch.

„To chtějí jen mě?“ otočila jsem se na klidného Petra, jehož odkašlání upoutalo mou pozornost.

„Kromě tebe ještě jednu modelku z naší agentury,“ odpověděl a jelikož jsem povytáhla obočí, upřesnil jméno modelky. „Lucii Samohýlovou.“

Další novinka mi vyrazila dech ale pořádně. Lucka? Ta plachá dívenka, která mi přišla na konkurzu jediná normální? Čímpak Dominika tolik okouzlila? Pochybuji, že svými sexuálními dovednostmi. U ní by to bylo proti její důstojnosti. U mě ne, já jimi sice získala pozornost Petra, ale obchod se spodním prádlem si mě všiml sám. Alespoň tedy doufám. Přesto jsem byla šíleně ráda, že pokud přijmu tuhle jedinečnoou nabídku, bude to nejlepší zážitek v mém životě. A s Luckou to bude samosebou super, jelikož jsme se spřátelili téměř okamžitě.

„Ty jedeš taky?“ otázala jsem se s nadějí v hlase. Bylo by skvělé, kdyby jel taky, jelikož za tu dobu jsem si na něj neskutečně zvykla. A nebude to jen tím, co se mnou dělal ve svém úkrytu dětem nepřístupného.

„Pokud přijmeš nabídku ty, já jedu automaticky,“ zašeptal, neboť mu došlo, na co právě myslím.

Jeho odpoveď mi stačila, avšak on k ní připojil dlouhý polibek. Vsadím se, že kdybych se od něj neodtrhla s rozloučením a nezmizela mu těsně před nosem, celý večer by skončil naprosto jinak.