Prvotřídní trest

/54/

Seděli jsme v nedaleké restauraci, doporučené majitelem našeho apartmanu a čekali na jídelní lístek. Přestože jsme byli z dosahu slunečního světla pod pergolou, bylo mi horko i v opravdu lehkých šatech, jež material byl ten nejlehčí co znám. Matce v dlouhých šatech po kotníky muselo být dusno tuplem, ta si ale nestěžovala tak jako já. Kliďánko jsem se ovívala vzduchem, který jsem si vyrobila pomocí mámina psaníčka. To mi ale uzmula, když se k nám blížil číšník s jídelními lístky oděný v luxusní bílé uniformě, která působila díky jeho tmavým vlasům ještě běleji. Jeho strniště působilo ještě více mužněji než vysoká objemná postava. Zachytil můj upřený pohled a věnoval mi vřelý úsměv. Záměrně jsem mu úsměv oplatila stejnou měrou, načež do mě matka dloubla. Chtěla, abych nos zabořila do nabídek jídel a poručila si své podle vlastního uvážení. Jak jsem pozorovala, jedí pouze ryby, skopčí maso nebo hovězí. Vepřové nikoliv. Mé všímavosti si všiml Pavel a vysvětlil, že opravdu vepřové maso nejí, neboť ho považují za nečisté maso. Dlouze jsem si hlavní chod vybírala, kdežto pití jsem měla okamžitě. Červené víno.

    Pro objednávku si přišel stejný číšník a celý flirt jsme si zopakovali. Přidala jsem k tomu skousnutí rtu a jemu to bylo jasné. Dokonce i jeho bouli na sametových kalhotách. Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodla pro takzvanou „Bílou rybu“. Pavel se rozhodl pro to samé jako já a matka dala přednost klasice. Tedy čevabčiči. Žádné mořské potvory, jak tvrdila. Když si objednávku zapsal, pohlédl na mne a modrým očkem na mě mrkl. Úsměv se mi rozzářil a sledoval jeho působivý odchod.

    Jídlo nám bylo docela rychle naservírováno, tak jsme se do něj s chutí pustili. Konečně jsem mohla vidět spokojenou i matku, jelikož si objednala jídlo, které vaříme i u nás a nemusela se štítit něčeho nového. A kromě její spokojeného výrazu jsem zachytila i pohled už zmíněného číšníka, jak mě zpod baru pozoruje. Od hlavy až k patě si mě prohlédl, až se vpil do mých očí. Lišácky se na mě usmál a nadzvedl obočí. Naše flirtující pohledy mi dělaly moc dobře a tak mi nebránilo nic v tom, abych se na něj svůdně usmála. Není váhavý jako Marko, jelikož se toho chytil. A jak. Naznačoval mi totiž, abych si odskočila na toaletu, na níž měl napřažený ukazovák. Sám zmizel tím samým směrem a mě to došlo. Chce hodit tajnou řeč.

    Elegantně jsem se tedy zvedla od stolu a ještě s elegantnější chůzí na vysokých podpatcích jsem prošla chodbou, až jsem zmizela za dveřmi dámských toalet. Nejspíš mne nebude čekat na dámských toaletách, ale trošku úpravy by neuškodilo nikomu. Projela jsem si zvlněné vlasy i koutky úst, abych se ujistila, že ta ženština prodávala opravdu kvalitní rtěnku, která se neměla leda jak rozmazat. Má štěstí, že nelhala, jelikož rudá rtěnka držela na svém místě. Vlastně jsem se jí nalíčila schválně na večeři, protože to byl samo o sobě poklad. A kdybych náhodou přece jen Marka potkala, mohl by žárlit. Proč vlastně chci aby žárlil, když k němu nic necítím a k moři na domluvenou schůzku nepůjdu, kruci?

    Nevědomky jsem vzala za kliku a vyšla ze dveří se záměrem vrátit se ke stolu, poněvadž mužný číšník nikde, když vtom mě cizí dlaň silou táhla opačným směrem. Podle siluety vysokého muže bych musela být blbá, abych si neuvědomila, že to jen onen číšník. I kdybych blbá přeci jen byla, dopomohlo mi světlo v malé místnosti, kam mne za paži zatáhl. Podle uklizeččina mopu a spoustou příprakou s policemi plnými náhradními toaletními papíry jsem lehko poznala, že se ke mně tiskl v malém prostoru skladu. Objetí mi nijak nevadlo, ba spíše naopak. Jak je to dlouho, co mě někdo objal? Ráda jsem v objetí setrvala, dokud mi nesjel na zadeček a nestiskl ho. To už jsem se probrala z transu a téměř nemožně v malém prostoru se od něj snažila odlepit. Nakonec se mi to povedlo, ale to na mě hleděly pouze nechápavé oči modrookého muže, jenž byl k nakousnutí.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ Spustila jsem na úvod, jelikož jsem se chtěla ujistit, že mne nechtěl pouze obejmout a sáhnout mi na pozadí.

„Mluvit ani tak ne,“ přiznal se. „Ale chtěl jsem se zeptat, zda bys se mnou nechtěla něco podniknout.“

„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny ledabyla a zaregistrovala jeho lovecky svůdné oči, až mi došlo, že jeho plán nebude jít na zmrzlinu. S tím jsem taky samozřejmě nepočítala, jelikož jsem z toho vyrostla a s kluky se nevodím jen za ručičku. Pokud nepočítám Marka, když jsem chtěla zvrátit to, že s ním jediným jsem se po vodění za ručičku chtěla vyspat, ale na poslední chvíli cukl.

„Za chvíli končím,“ objasnil s očekáváním. „Co takhle u fontány?“

Poněvadž se fontána kousek odtud nedala přehlédnout, souhlasila jsem nevědomky, co má v plánu, ačkoliv já věděla, co by mohlo být náplní večera i přesto, že jsem si myslela, že už lehká holka nejsem. No jo vypadá to, že pokud se nestane zázrak, tak své závislosti podlehnu znova.

Zdravím všechny 🤗. Jsem tady s další kapitolou, kterou jsem stihla napsat dřív, než mě chytl do svých spárů spisovatelský blok😐😀. Taky ho teď máte?😡
PS. Snad se se mnou brzy rozloučí a odejde oxidovat někam jinam😀😀.
Bát se nemusíte, mám předepsaných několik kapitol navíc, tak snad do té doby opravdu odejde a budu moci dopsat zbytek příběhu 😊.
Děkuju za vaši podporu, kterou mi dáváte v jakékoliv formě 💓💓