Prvotřídní trest

/61/

Marko měl pravdu, že budu spát jako na obláčku, protože hned po probuzení jsem se cítila plná energie a nadšení do nového dne. Do nádherného a zároveň posledního dne s člověkem, který mě dokázal tak pobláznit, že jsem se vzdala i svého starého způsobu života.

    Jako první věc po probuzení jsem zjistila, že jsem ležela osamělá v posteli bez známek jakéhokoliv důkazu přítomnosti Marka. Paží jsem přejela prázdné prostěradlo a zalekla jsem se. Nezdálo se mi to jen? Strávili jsme spolu vůbec včerejší noc? Vrtalo mi hlavou, ale naštěstí ne nadlouho. Místo prázdného místa od Marka mě zaujal přeložený papír na nočním stolku, na němž ležela i rudá růže. Nezdálo se mi to, uf.

    Opatrně jsem vzala krásnou růži mezi prsty a přivoněla k čerstvé vůni jejích lístků. Ještě nějakou chvíli jsem si tuhle jedinečnou vůni spojovala se všemi city, které jsem k Markovi cítila, než jsem rozložila i papír před očima a hltala slovo za slovem.

Pořád na tebe nemůžu přestat myslet. Na ten tvůj nádherný úsměv plný štěstí a rtů plných lásky, když mě políbíš. Dnešek musí být jen náš! Proto jsem pro tebe přichystal překvapení a začal bych ho tím, že bys co nejčastěji zrána přijala pozvání na místo našeho prvního setkání. Budu tam čekat už od samého východu slunce. Připrav se na nejlepší den pod Sluncem. Tvůj Marko!

Nikdo mě nemusel pobízet dvakrát a já se vyhoupla na nohy z teplého pelíšku se zbytky  vůně Markova parfému. Opravdu nerada jsem se přesunula do koupelny, kde jsem se jako první zhlédla v zrcadle. Přísahám, že tak šťastnou jsem se ještě nikdy neviděla. Provedla jsem ty nejzákladnější ranní úkony a s pocitem prázdného žaludku sáhla po sklenici vody a jablku. Mezi čtyřmi stěnami kuchyně jsem si ho ale vychutnat nechtěla, a tak jsem ho šla spořádat na balkon. Ani jsem si nevšimla, kolik je hodin, ale vzhledem k tomu, že se lidé courali k pláži jako kdyby vezli tchýni na pohotovost, usoudila jsem, že rozhodně nebude brzy.

„Tak se mi líbíš,“ zaslechla jsem ten známý hlas milého majitele, který mi byl čím dál sympatičtější. „Už od rána s úsměvem na tváři.“

„Mám důvod se usmívat,“ opětovala jsem mu zářivý úsměv, neboť měl pravdu. Už od samého probuzení jsem měla úsměv od ucha k uchu.  

„Hádám, že jste si to s tím mladíkem vyříkali, viď?“ Odhadl odkud vítr fouká a spokojeně se usmál.

„Přesně tak,“ dala jsem mu za pravdu. „Už je opět všechno v pořádku.“

„Tak to jsem moc rád,“ uchechtl se. „Ikdyž se mi po jeho zásilkách tobě bude stýskat.“

Od srdce jsme se tomu zasmáli, ale poté jsme si každý museli jít vlastní cestou. On musel jít pomoci své manželce v domácnosti a mě zavolal z kuchyně matčin hlas.

„No kde jsi?“ Běsnila, když jsem se k ní doploužila plná pozitivní nálady. „Co si prosím tě vyváděla?“

„Byla jsem včera s Leou na diskotéce,“ odpověděla jsem klidně. Neměla jsem důvod zatloukat, poněvadž Lea byla na oné zábavě také.

„A co jsi dělala, že vypadáš tak jak vypadáš?“ Zajímal ji důvod, proč mé vlasy byly neobvykle rozcuchané.

„Omdlela jsem a postaral se o mě Marko,“ odpověděla jsem, aniž bych se zakoktala. Spíš má odpověď zaskočila pouze matku. Vlastně jí zaskočilo sousto chleba v plicích.

„Kdo? Ten místní děvkař?“ Dostala ze sebe, zatímco se snažila dostat ven ten prokletý předmět, co v jejích plicích neměl co dělat.

„Mami, má daleko větší srdce než je počet jeho bývalých přítelkyň,“ uklidnila jsem ji klidně.

„Jak si můžeš být tak jistá?“ Zvýšila hlas, protože se jí podařilo znovu bez problémů nadechnout.

„Nikdy jsem nikoho neměla tak moc ráda jako mám jeho,“ vydechla jsem upřímně. „Navíc mě zachránil před Davorem.“

„A to je kdo zase?“ Nechápala, že mluvím o tom muži, kterého pokládala za slušného, zatímco mne chtěl znásilnit.

„Ten číšník, o kterém sis myslela, že ho miluju. Místo toho mi ublížil,“ uvedla jsem ji na správnou stopu, nad kterou má přemýšlet.

„Provedl ti něco?“ Přivřela oči a svraštila obočí.

„Chtěl mě znásilnit, ale Marko mě zachránil,“ vyklopila jsem vše, co jsem celou dobu držela v tajnosti, abych nevyvolávala zbytečné hádky.

„To ale neznamená, že není Marko holkař,“ stála si na svém. „Neexistuje, abych tě s ním někdy viděla.“

„Ale notak miláčku,“ promluvil náhle a hlavně nečekaně Pavel. „Nechej ji. Copak nevidíš, že se změnila a toho sympatického chlapce opravdu miluje? Vždyť jsou pro sebe stvoření jako jeden pro druhého.“

Ta tohle jsem nečekala ani ve snu. Aby Pavel promluvil a zastal se mně. Musím říct, že mě tím opravdu hodně překvapil, poněvadž všechna rozhodnutí nechává na mé mámě.

„Vážně ho miluješ, Sofie?“ Otočila se na mě zpříma a položila mi tu nejlehčí otázku na světě.

„Opravdu ho miluju, mami,“ zašeptala jsem tiše, než mě pevně objala a do ucha pošeptala jednu větu, která mi tam leží dodnes. „Jsem ráda, že jsi konečně přišla na to, že není nic krásnějšího než potkat opravdovou lásku.“

Zdravím vás všechny 🤗. Přicházím s novou kapitolou🙂. Jelikož nám nastaly prázdniny, doufám, že se mé psaní znovu probudí z bloku a konečně dopíšu celý příběh. Tím pádem by mohla vycházet kapitola každý den. Jsou to pouze mé domněnky, nic neslibuji😂.  Snad se bude líbit ❤️.