Prvotřídní trest

/51/

Od včerejška se cítím, jako bych prošla duševní očistou nebo spala v náruči peří. Dokazoval by to tak můj blažený vnitřní pocit pokaždé, když jsem si vzpomněla na Marka. Ani Matčiny poznámky ohledně včerejšího odpoledne mě nevyvedly z míry, poněvadž jsem se nemohla dočkat, až budu moci pohledět do těch jeho kouzelných očí a bude mne moci sevřít ve svém objetí. O pocitu, který v mém břiše probudil roj motýlků při našem prvním polibku, raději mluvit nebudu, nebo bych za ním utekla bez jakýchkoliv příprav. Abych je ale zbytečně neprodlužovala, do plážové tašky jsem zabalila ty nejnutnější věci, oblékla se do plavek, přes které jsem přehodila teplákové šaty a popoháněla ručičku hodin, aby bylo co nejdříve osm hodin. Matka naštěstí spala, čímž mi dávala volnost, po které jsem toužila. Aby však nešla na policii nahlásit mé zmizení, pro jistotu jsem jí na stole zanechala vzkaz, ve kterém stálo, že jsem s Leou a vrátím se až večer. Nerada bych však, aby se dozvěděla, že dnešek strávím s Markem, a proto jsem si udělala zastávku u Lucky doma a s Leou se domluvila na spolupráci při mém tajném výletu. Znala moc dobře tyhle tajné schůzky a proto mne nezradila. A pak mi nebránilo už vůbec nic, abych si to štrádovala k moři, kde mě měl čekat ten nejzvláštnější a nejzajímavější kluk, jakého jsem doposud poznala.

    Nezklamal mne, dorazil na místo dříve než já, tudíž jsem nemusela prožívat ten trapas já. Ten, když na schůzku dorazí jako první dívka. Naopak se opíral o auto, jehož červená barva bila do očí, v bílém tričku a s autem sladěných bermudách. Zavěsila jsem se mu kolem krku a jemně ho políbila na rty. Jemu však letmý dotek našich rtů rozhodně nestačil, jelikož mě uchopil jemně na krku a prohloubil náš polibek o několik vteřin, které jsem vnímala jako věčnost. Navěky bych chtěla být líbána jeho rty a zažívat, jak se propadám do světa, ve které jsme jen my dva. Bez matky a všech, kteří by se odvážili odporovat našim citům.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal, když se udýchaně oddělil od mých úst.

„Vážně?“ Vydechla jsem stále omámená, poněvadž to, co právě s mými rty prováděl, bylo neskutečně nádherné. Střídavé jemné dotyky jeho zkušených rtů a naopak rychlé a vášnivé nabíraly obrátky a já měla co dělat, abych se vůbec udržela na nohou.

„Ani jsem nemohl dospat, jak jsem se na tebe a dnešní společný den těšil.“

„Mluvíš mi z duše. Musela jsem se hodně držet, abych tu ručičku hodin nepřetočila ručně,“ uchechtla jsem se a Marko se mnou. Svými dlaněmi jsem přejela po celé délce jeho svalnaté paže, když vtom mne zarazila jeho pravá paže schovaná za zády. Poskytla jsem Markovi zvídavý pohled, načež se zasmál. Mou tváří probíhalo momentálně více emocí, ale když svou paži ukázal světu a v dlani svíral rudou růži, v mém obličeji zůstala jen jedna emoce. Ta plná lásky. Převzala jsem si od něj růžičku a jako odměnu jsem mu věnovala ještě delší polibek, než by si mohl sám přát.

    Hověla jsem si na pohodlném místě spolujezdce, zatímco Marko vyjel z města. Vzpomněla jsem si, že mi stále neřekl, kam se mě rozhodl unést, ale bylo mi to jedno. Nechtěla jsem ho rušit při řízení, neboť se podle vrásky na čele dost soustředil. Proto jsem se raději hezky uvelebila a při pohledu z okénka jsem si užívala každé minuty, když jsem směla být alespoň v jeho blízkosti.

„Tak co na to říkáš?“ otázal se, když zastavil na kopci, odkud byl nádherný výhled na širé město a v dáli rozlehlé moře. Do nosu mi otevřeným okýnkem proudil čistý vzduch a já měla opět pocit volnosti.

„Nádherný,“ připustila jsem. „To budeme celý den tady?“

„Hlupáčku, nebuď nedočkavá. To nejlepší nás teprve čeká,“ uchechtl se roztomile, až jsem se musela usmát na Marka, který mě pohladil po stehně.

Opět šlápl na plyn, aby co nejrychleji zaparkoval na jednom parkovišti v rozhodně menší nadmořské výšce. Galantně mi otevřel dveře, za což jsem mu vlepila pusa na tvář. To se mi tedy ještě nestalo, aby mi nějaký muž otevřel dveře. Tady alespoň mohu porovnat s jakými burany žiji v mém rodném městečku.

„Nemáš hlad?“ Staral se mile, abych si na konci schůzky nestěžovala, že mne trápil hlad.

Pocit hladu jsem absolutně nevnímala, ale když jsem pomyslela na to, že jsem se opravdu nesnídala, jen doplnila tekutiny sklenicí vody, pokrčila jsem rameny. Možná bych něco zbodla, rozhodně jsem ale neměla hlad. Nějak totiž mé biologické potřeby s ním přebíjel ten blažený pocit pronikající do každého nervu v mém těle.

„Co bys řekla sladké snídani?“ Navrhl hladově, jelikož on s naprostou jistotou nesnídal. Mimochodem, sladké miluju neustále, a tak jsem vděčně přikývla.

„Znám tady jeden vyhlášený stánek,“ prohlásil, když zamkl auto a za pas mne vedl kamennou cestičkou k mnoha stánkům, které byly posety celou uličkou. Nejspíš nějaká tržní  tradice. Ale opravdu zajímavá, poněvadž každý stánek nabízel zcela jiné služby. Jak přívěšky, přes plaveckou výbavu jako šnorchly , tak i nějaké to oblečení. Stánky jsme ale neprocházely, neboť mě Marko s rukou za pas vedl po úzké cestičce, kde byla velká pravděpodobnost zakopnout o vystouplé kmeny stromů poskytující stín stále výš a výš. Jakožto nemehlo se mi opravdu povedlo zakopnout o jeden kmen a jelikož mne držel, plácli jsme sebou na zem oba. Vyválení v trní s hlínou na zádech jsme se od srdce smáli a i přes malé odřeniny i taková situace byla hezká.

    Rozprostřel se před námi malý pozemek složený z velkého stánku s rychlým občerstvením a mnoho stolečků s židličkami. Přestože byl stánek mimo dosah turistů, musel být obzvláště vyhlášený, jelikož u stolečků se cpalo lidí víc než dost. Měla jsem co dělat, abych zabrala poslední stoleček, zatímco Marko vystál frontu na palačinky. Přistály tak přede mne se sladkou pusou na čelo, která byla jako bonus. Ani jsem nestihla Markovi popřát dobrou chuť a už jsem se cpala, až se mi dělaly boule za ušima. Co by se taky dalo zkazit na palačinkách s jahodovou náplní a čokoládovou polevou? Sladká bašta mě zasytila natolik, že jsem se neslušně rozplácla na židli, až Markovi zaskočilo poslední sousto.

„Spokojená?“ Zajímal se s úsměvem.

„Víc než to,“ ujistila jsem ho vděčně. Ale ještě nevím, jak mě dostane dolů, abychom si prošli i zbylé stánky. Leda by mě skutálel dolů, jelikož jsem si připadala jako nacpaná kulička.

Zdravím vás opět u další kapitoly🤗. Snad se vám bude líbit ❤️.