Prvotřídní trest

/62/

Držela jsem Marka za ruku a do toho šlapala do pedálu šlapadla, které pro nás na hodinu rezervoval, abychom se mohli po širém moři projet. S tímhle šíleným nápadem na mě přišel ještě předtím než jsem stihla něžně uchopil jeho obličej do svých dlaní a lehce přitisknout své rty na ty jeho. Význam jeho slov jsem si uvědomila až když mě jemně vískal ve vlasech. Proto jsem se ani nemohla bránit, když mě vyvedl na tu plastovou hračku, která je jedna z oblíbených atrakcí na jakékoliv vodní ploše a posadil se vedle mě, aby mohl šlapat stejně jako já.

„Řekla jsem o nás našim,“ svěřila jsem se s čerstvou zprávou Markovi, zatímco jsem se vysvlékla z kraťasů a topíku do plavek, abych si hřejivé paprsky užívala na veškeré pokožce svého těla.

„Pořád jsou proti?“ Otázal se nezaujatě, jelikož věděl, že moje máma dělala děsný vítr už jen z toho, když ho viděla.

„Kupodivu ne,“ zasmála jsem se. „Musela jsem jí přísahat, že tě opravdu miluju, aby mi uvěřila a přestala tě obviňovat.“

„Opravdu?“ Usmál se a opustil své místo, aby si mohl sednout vedle mne na rám šlapadla.

„Ano,“ vydechla jsem mezi polibkem, který jsem mu vlepila jako souhlas.

„To ale na tom, že mi odjedeš stejně nic nemění,“ zesmutněl, protože věděl, že dnes je jediný den, který může se mnou strávit.

„Nemysli na to...“ pohladila jsem ho po tváři. „Věřím, že nás osud nenechá rozdělené.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“ Zamračil se.

„Abych to uvedla na správnou míru, s tebou jsem se nikdy neměla setkat,“ objasnila jsem, načež na mě vykulil nechápavě oči. „Měla jsem být ve Španělsku, ale na poslední chvíli si to osud rozmyslel. Vlastně mu pomohla má matka. Můžeš jí poděkovat, protože nebýt jejího nákazu, že pojedu s nimi, nikdy bych nepoznala tebe.“

„Jednou jí poděkuju,“ slíbil vážně a přiblížil se k mým rtům. Já se naopak odtáhla a jen sledovala jak Marko políbil hladinu moře. Poněvadž jsem věděla, že je Marko vynikající plavec, mohla jsem se rozesmát na celé kolo. Smála jsem se několik sekund, ale Marko byl stále pod hladinou. Když jsem předpokládala, že je pod hladinou přes půl minuty, do vody jsem v panice skočila taky. Teď mi nenaháněli strach ani mořští ježci, natož hloubka moře. Po hlavě jsem se vrhla do vln a snažila se najít Marka. Vlny nebyly nijak bouřlivé, tudíž jsem jeho odplavení vyloučila. Musela jsem se dokonce ponořit, abych se ujistila, že pod ní jeho tělo netone. Když jsem se ale těžce snažila v kalné vodě přivřenými víčky zaregistrovat jednu z končetin Marka, nějaké chapadlo se omotalo kolem mého pasu. Propadla mnou panika a jen těžce se snažila dostat na hladinu. Chobotnice?! Jediným mávnutím jsem vytáhla i tu příšeru nad hladinu a se strachem v očích sledovala rozesmátého Marka, který se výborně bavil.

„Blbečku,“ zasyčela jsem na něj, když jsem nad hladinou vyplivla vodu, která se mi úlekem dostala do úst.

„Ale zlato,“ zasmál se. „Neřekli jsme si, že si dnes nebudeme ničím kazit náladu?“

„To jo,“ souhlasila jsem. „Ale nemusíš mě strašit. Už jsem myslela, že se ze zajetí hladové chobotnice už nikdy nedostanu.“

Marko dostal záchvat smíchu, což byl jasný důvod, abych nakvašeně plavala směrem ke šlapadlu. Marko byl pár chvaty za mými zády a uchopením za můj pas mi nedovolil vyšplhat na jeho okraj. „Ale notak puso, měla to být jen legrace.“

„Pěkně blbá,“ vyvrátila jsem jeho úsměv na tváři.

„Byl to pouze experiment, zda bys pro mě skočila, kdybych se skutečně topil. A jak vidím, do vln ses vrhla slušně, takže mě máš ráda doopravdy.“

„To mám. Ba tě přímo miluju.“

Dále nebylo třeba slov, jen pár gest potvrzující naši vzájemnou lásku. Musím ale říct, že hluboký polibek v objetí hlubokého moře měl něco do sebe. Dokonce ani teď mi nevadilo, že se pod námi nachází několikametrová hloubka. Měli jsme přece okraj šlapadla na dosah paže.

„Abych nezapomněl, kluci tě moc pozdravují,“ sdělil mimochodem, když mě pustil, abychom vylezli a sám změnil směr šlapadla zpět ke břehu, poněvadž se blížil konec naší vypůjčené doby.

„Opravdu?“ Zajímalo mě, protože jsem si vzpomněla, jak hezky se ke mně jeho kamarádi chovali.

„Jasně. Musím říct, že tě nadmíru chválili. Prý tak správnou holku už dlouho nepotkali,“  zasmál se hrdě. Nevím z jakého důvodu, ale nejspíš si o mně myslel totéž i on sám.

„A oni nemají žádné dívky?“ Odbočila jsem k otázce, která mě hodně zajímala.

„Bohužel ne. Stále čekají na tak neobvyklou dívku, jakou jsem si našel já,“ políbil mě na tvář a usmál se. Můj úsměv se také roztáhl do toho nejširšího.

„Mohla jsem dovést své kamarádky. Myslíš, že by si je mohli oblíbit?“ Smála jsem se, když jsem si sebe představila jako dohazovačku. Ne, nutit lásku není správné. Láska musí vzniknout samovolně, nejde ji vynutit.

„Pokud by byly stejně výjimečné jako ty, určitě by se klukům zalíbily,“ souhlasil s úsměvem.

„Každá dívka je sama o sobě výjimečná,“ povzdechla jsem si. „Akorát to v ní musí protějšek objevit.“

„Moc hezky jsi to řekla lásko,“ usmál se, když jsme dorazili na kraj břehu. Než mi pomohl dostat se na pevnou zem, věnoval mi letmý polibek do vlasů.

„A co chceš dělat vlastně teď?“ Zajímala jsem se, když sebral všechny naše věci a za pas mě vedl zpět po cestičce k parkovišti.

„Brzy se to dozvíš,“ usmál se tajemně.

„Nemám ráda tolik překvapení,“ povzdechla jsem si s úsměvem. „Čím mě ještě dnes překvapíš? To, že se odstěhuješ do Austrálie a už se nikdy nebudeme moci vidět?“

„Jako nápad to není špatný,“ zasmál se, když uhnul před mou pěstí. „Ale měla jsi částečně pravdu. Chci na studia do Česka. Nejspíš do Prahy na práva.“

Tímhle mi vyrazil dech. Nejen tím, že můj Marko bude třeba právník, ale taky tím, že svá studia chce rozšířit na univerzitě našeho hlavního města. Bylo by tedy daleko snadnější se s ním vídat alespoň jako přátelé, když se naše cesty rozejdou. Do Prahy to nemám zrovna blízko, ale co bych pro svou letní lásku neudělala. Teď o Markovi přemýšlím jako bychom se rozešli, ale je třeba myslet i dopředu. Pochybuju totiž, že se naše cesty spojí i v budoucnosti, přestože bych si to neskutečně moc přála. Osudu se ale stavět nemůžu, protože udělá vše tak, jak on chce. Proto si musíme užít přítomný okamžik na sto procent.

„Tak tady to je,“ ukázal prstem na červenou motorku, jejíž lesk mi přilákal oči jako blesk.

„To je tvá motorka?“ Vypadlo ze mě šokovaně, jelikož jsem byla odjakživa velká fanynka motorek. Jeho vypadala opravdu udržovaně a bylo vidět, že je v dobrých rukou.

„Jasně,“ zasmál se. „Uděláme si další výlet, nasedni.“

Nemusel mě pobízet dvakrát, abych se pozadila těsně za něj, když tu krásku startoval. Přitiskla jsem se k němu a pevně objala jeho trup pažemi. Nebála jsem se rychlosti, kterou jsme vyrazili skrz ulicemi, pouze jsem chtěla být v Markově těsné blízkosti.

Zdravím vás všechny 🤗. Dnes jsem dokončila celý příběh, stačí jen malé úpravy a publikuju sem poslední části co nejdříve. Musím říct, že dopsání příběhu je jeden z nejkrásnějších, ale zároveň nejhorších okamžiků. Znáte to taky někdo?🤔😂 Každopádně doufám, že se vám dnešní část líbila 💓.