Prvotřídní trest

/47/

„Opravdu mě moc těší,“ usmála se máma, která jako první podala ruku otci Marka, jeho matce a následně jemu. Pavel nezůstal pozadu a zopakoval po mámě stejný postup. Jako poslední jsem se představila jeho rodičům a mile jim opětovala svůj zářivý úsměv, až jsem skončila u Marka. Zatímco kouzelně zopakoval své jméno, dokonale si prohrábl vlasy a až poté přijal mou ruku. Nezapomněl tomu dodat třešničku na dort, když mne líbl na tvář. Neříkám, že mne to vykolejilo, ale zčásti mne to překvapilo. Na pláži se mi představil naprosto jiným způsobem, no nevadí. Předstíral, že mne vidí poprvé v životě, za co jsem mu byla vděčná. Vyprávění o našem prvním setkání by matku nenechalo chladnou a způsobilo by to zbytečně mnoho otravných otázek.

„Nestůjte, posaďte se k nám,“ přerušil trapné ticho Mario nad sklenicí piva. „Naše specialita bude brzy hotová.“

„Co si dáte k pití?“ Starala se Lucka. „Pivo, víno nebo snad náš vyhlášený likér?“

„Vyhlášený likér? To zní dobře,“ liboval si Pavel, nad nímž máma zavrtěla hlavou. Věděla, že její přítel je pro každou špatnost a rád zkouší vše nové. Ona naopak dávala přednost klasice jako já, červenému vínu. Není proto divu, že předtím, než jsme se usadili ke stolu, kde naproti mne seděl Marko, stálo před námi i červené víno. Zatímco Pavel a Mario vedli záživnou diskuzi nad lahví neurčité tekutiny, naklonila se k nám matka Marka: „Už jste navštívili naše moře?“

„Pouze já,“ vydechla jsem jediná, což přilákalo pozornost té milé ženy se stejnými rysy Marka. „Musím uznat, že je docela nebezpečné.“

Aniž bych reagovala na její nechápavý pohled, sklopila jsem oči do krvavé tekutiny ve skleničce. Přesto jsem si nemohla nevšimnout, jak se Marko pousmál.

„Za chvíli bude na stole naše specialita,“ zavelela Lucka, která se právě vrátila od grilu, který pracoval na plné obrátky.

„Ona bude i nějaká specialita?“ Zaváhala máma, neboť si představila nakládané ryby, mořské chobotnice či jiné mořské potvory, ze kterých se jí už z představy jistě zvedl žaludek.

„Samozřejmě, je potřeba vás uvést do našeho národu jak se patří,“ ujistila ji, což jí moc klidu na duši nezpůsobilo. Naopak její poznámka dokazovala, že na dnešní večer matka dosmrti nezapomene.  

    Lucčina slova i mámina ostýchavost se vyplnila, neboť před námi za chvíli přistál talíř se zlatými okraji. Kromě zeleniny, čtvrtky citronu a světlé bagety na něm bylo i pár zlatavých krevet, což naprosto potvrdilo máminy obavy.

„Nechte si chutnat,“ popřál Mario všem u stolu, na kterého všichni vesele pohlédly, až na mou matku, která si lítostně a vyděšeně prohlížela svůj talíř. Bylo jasně vidět, že se jí do toho vůbec nechce.

„Do toho, Veru,“ povzbudila Lucka mou vyděšenou matku, aby uchopila vidličku a ochutnala jejich místní kuchyni, zatímco se všichni cpali, až se jim dělaly boule za ušima. Mě také nikdo pobízet nemusel, abych vyzkoušela navoněné vínem krevetí maso lehce kyselkavé díky pokapáním citronu.

„Ono se to na mě dívá,“ blekotala máma štítivě, čímž rozesmála všechny u stolu. Když říkám všechny, tak všechny. Tím myslím i sebe, která se pokoušela zapít suchou bagetu vínem, ale mámina poznámka způsobila můj výbuch smíchu. Ten však nezůstal bez následků. Dosvědčit by mi to mohla rudá skvrna na blankytně modrém výstřihu, až jsem se zhrozila. Pohotově jsem si vzala na pomoc ubrousky, abych se pokusila vysušit tu prokletou tekutinu, díky které běžně zapomenu na všechny starosti. Marně. Rudá skvrna by odmítala zmizet i kdybych jí přislíbila milion.