Prvotřídní trest

/12/

„Nefňukej mi tady pořád. Nemáš důvod!" Zvýšila na mě hlas Monča, která přišla asi o hodinu později, co zmizel Adam. Samozřejmě, že jsem jí všechno hned vyprávěla. V domě byl stejně klid, tak můžu. U nás doma stejně pořád nikdo není, mamka i s Pavlem dojedou až večer.Nebo až zítra? Netuším, nestarám se o ně. Svým způsobem jsem ráda, nemusím mamce nebo komukoliv jinému vysvětlovat svou divnou náladu. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem Adamovi nedokázala odpustit a na druhou se za to nenávidím. Potácím se v začarovaném kruhu a nevím, jak z něj ven.

„Miluji ho, ale nedokážu mu odpustit." Vysvětlila jsem jí důvod svého fňukání, které trvalo celou dobu, co za mnou Monča přišla.

„Nevím, co ti mám poradit. Jediný, co mě napadá, je říct ti, že Adam nebyl pravý. Ten pravý tě nikdy nepodvede. Já bych se k němu asi také nevrátila, i přesto, že bych ho milovala," Uznala také a já se zaradovala, že konečně pochopila, jak se cítím.

„To říkala i babička, ale je to těžké zapomenout." Vzpomněla jsem si i na babičku, které jsem se s Adamem svěřila jako první.

„Šak si sama říkala, že s ním být nemůžeš, že ti přijde odporný," opakovala má slova, která byla pravdivá.

„To jo, ale stejně si nemohu zvyknout na to, že teď místo něho tady jsi ty." Ukápla mi slza. Teď tady mohl sedět on a mohli jsme si užívat přítomnost toho druhého.

„Víš, co si myslím? Potřebuješ poznat někoho nového!" Sdělila svůj názor mě, té, které momentálně tekly slzy proudem. Prostě nedokážu přestat plakat

„A dost!" Najednou nade mnou ztratila nervy. Vyletěla jako čertík z krabičky a hrnula se k mé skříni. „Jdeme někam ven!" Otevřela mou skříň a prohrabovala se všemi mini šaty.

„Stejně to k ničemu nebude," nedávala jsem jí naděje, když jsem si utírala červený nos.

„To nech na mě," nedala se odradit a vytáhla ze skříně černé mini šaty s hlubokým výstřihem a s pruhem stříbrných kamínků přes pas, které jsem si koupila asi před půl rokem, černý krajkový set spodního prádla, černé boty na deseticentimetrovém podpatku a černou koženou bundičku, protože tušila, že venku už moc teplo nebude. Odpoledne bývají už teplejší, ale večery jsou stále chladné.

„Převléct!" Poručila mi a podala mi hromádku oblečení.

Líně jsem se zvedla ze své postele, v které jsem hodinu ležela, koukala do stropu a doufala, že se ze začarovaného kruhu dostanu. Vzala jsem si od Monči věci, otřela si uplakané oči rozmazané řasenkou a zamířila do koupelny, kde si dala i rychlou sprchu.

„Kam vůbec chceš jít?" Otázala jsem se, když jsem se z osušky převlékala do věcí, které mi nachystala.

„To je překvápko," mrkla na mě, když se otočila od stolku s líčením, kde si upravovala makeup a vlasy. Většinou se vždy líčí přirozeně, ale teď si půjčila mou rudou rtěnku a zvýraznila si ní své úzké rty. Strašně moc jí rudá rtěnka k jejím blonďatým vlasům sluší!

„Nechceš taky půjčit nějaké oblečení?" Nabídla jsem jí, když jsem zaregistrovala, že má na sobě džínové kraťasy a šedý top. Odmítavě zavrtěla hlavou.

„Nene, dnes to musí slušet tobě." Mrkla na mě a uvolnila mi místo, abych se mohla jít nalíčit já. Vyčistila jsem si obličej a začala s make upem. Stříbrné stíny doplnily linky a světle růžový lesk na rty. Hotovo.

„Vypadáš perfektně," pochválila mě Monča, která se už mířila do chodby, kde si obula své tenisky. Boty na podpatku jsem jí taky nabídka, ale odmítla se stejným důvodem jako předtím. Následovala jsem ji a obula si boty a na odhalená ramena přehodila koženou bundu. Zamkla jsem prázdný dům a jako správný nejlepší kamarádky jsme se chytli za lokty a vyšly se bavit. Přestože jsem neměla vůbec páru, kam chce jít, jsem klidná a cítím se fajn. Určitě půjdeme do nějakého nočního klubu.

Konečně žiji svůj život. Musím přiznat, že s ní na Adama tolik nemyslím. Víte, jaký je nejlepší okamžik? Ten, když vás nejlepší kamarádka doprovází temnými ulicemi za lepším životem. Bude lepší. Teda doufám.

Stojíme ve frontě už přes 5 minut a pořád je vstup do našeho oblíbeného klubu, kam občas chodíme pařit, ucpaný. Nad velkým vchodem svítil jasný nápis Tišnov Club. Pamatuji si několik rán s kocovinou, kdy jsem se tady totálně střískala. Máme štěstí, že to není od našich domovů daleko, sotva 10 minut cesty, což je super. Myslela jsem si, že půjdeme zrovna sem, je to totiž nejbližší klub, co známe. Já osobně kluby miluji, super hudba, pěkní kluci, alkohol a tak... No co, teď o klucích můžu mluvit, jsem volná. Můžu si užívat, jak chci.

„Netlač do mě!" Křičela Monča, která stála hned vedle mne, na nějakou mladší dívku než my, která se na ni strašně tlačila, jak se strašně chtěla dostat dovnitř. Ve frontě bylo opravdu dost lidí, minimálně třicet. Ano, je tu takový nával. Přestože je pondělí, všichni se chtějí jít bavit.

„Blázinec jako vždy," Pronesla jsem s blaženým úsměvem k Monči. Strašně jsem se těšila, až budeme uvnitř klubu. Máme nejvyšší čas, neboť hodiny nad svítící cedulí sděloval, že bylo něco po deváté hodině.

Protože se na Monču neustále tlačila ta blonďatá holka, Mončin pohár trpělivosti přetekl a zpříma se na ni otočila.

„Hele, mohla bys přestat do mě tlačit? Stejně nechápu, co tady chceš dělat, vstup je od 16 a tobě je tak 15. Neměla bys jít raději spát? Už je dávno po večerníčku," Pronesla naštvaným a zároveň výsměšným hlasem a blonďatá holka neodpověděla. No týjo, Monča ji pěkně zesměšnila s tím večerníčkem. Ta malá blondýnka se zamyslela a na chvíli se zamračila.

„Hele, starej se o sebe. A navíc mi je čerstvých 16," tvářila se důležitě ta malá husička a naštvaně zkřížila ruce a nafoukla tváře.

„Nevypadáš tak," setřela jí nazpět Monča. Dívka za námi na 16 let opravdu nevypadala. Hubená postava malé výšky s obličejem panenky. Podle jejího malého vzrůstu a málo vyvinutého poprsí bych jí já tipla tak 14 let.

„Alespoň nevypadám jako štětka." Překvapila mě drsnou odpovědí a úšklebkem mířeným na mě. Upřímně, vadí mi, když mě někdo považuje za lehkou holku, když to není vůbec pravda.

„Hele, zaparkuj puso. Nebo to řeknu rodičům." To už jsem se naštvala já a výsměšným hlasem ji zesměšnila tak, až se pár lidí okolo nás rozesmálo. Dívenka se nejspíš urazila, protože z ní nevypadlo ani slovo. Asi jí došly slova. Ostatně Monča byla spokojená, už ji nikdo netlačil, protože naše hrdinka opustila flek za námi a šla až na konec řady. Drzá kráva, které by teď ta facka sedla. Nikdo mi štětka říkat nebude. Přece jsem nespala s tolika kluky. Jen se dvěma.

„Páni, to je lidí," pomyslela jsem si, když lidí za námi zase přibylo. Zahlédla jsem i nějaké známé osoby, které občas vídám. Projížděla jsem očima mládež za sebou a prohlížela si každou osobu zvlášť. Mé oči zastavily jiné hnědé oči upřené na mne. Tyhle krásné oči patřily frajerovi s tmavými vlasy. Hádám mu tak kolem 20 let. Stál ode mne přes 3 metry. Byl obklopen čtyřmi dalšími kluky,kteří by stáli za hřích. Dva blonďáci, jeden zrzek a jeden se světlými hnědými vlasy. Když byly naše oči spojené až moc dlouho, sebevědomě se usmál a mrkl pravým okem. Trošku mě to rozhodilo, ale zachovala jsem formu a na oplátku se jemně usmála před tím, než jsem se otočila. Třeba se potkáme někde uvnitř. Musím uznat, že byl opravdu pěkný, ale určitě to bude nějaký frajírek. Nechám tomu volný průběh. Když si mě najde, bude to osud.

„Honem," zatáhla mě do velkých dveří za ruku s sebou Monča. Díky Mončiné rychlosti a jsem se dostaly dovnitř, kde jsme zaplatily vstup, dostaly náramky, prošly ochrankou a míříly do víru hudby, která už parádně hrála a způsobovala mým uším blaho.

Ale přiznejme si to, co když mě potká větší blaho, než to, které hudba přinášela mým uším?

Ahoj, máme tady další část ❤️. Snad se vám bude líbit ❤️.