Prvotřídní trest

/53/

Ráno bylo pro mě utrpení. V noci jsem téměř nespala, jelikož se mi zdály noční můry, jak mne odmítl Marko na pláži. A pořád a pořád. Není divu, že jsem téměř celou noc přemýšlela nad celým zakončením dne znovu a znovu. O co jde? Přece milování patří k lásce a citům, no ne? Nemyslím si, že jsem udělala něco špatně, když jsem se s ním chtěla pomilovat tak brzy. Jinou možnost jsem stejně neměla, jelikož za čtyři dny odjíždím. Snažila jsem se jen hezky uzavřít moc hezký den. Tak proč to bylo špatně?

    Z kuchyně se ozvalo řinčení nádobí a pískot varné konvice. No vida, alespoň jednou jsem zůstala v posteli déle než máma. Taky proč bych musela vstávat brzy, když mě už nic hezkého nečeká? Jediný, co mi celý pobyt zpříjemňoval byl Marko, který mne včera poslal k šípku. Jeho oblíbená činnost, že? Běhat by mi nijak neulevilo, spíše naopak. Při mé smůle by se mi totiž mohlo stát, že bych ho cestou potkala jako minule.  A o to jsem rozhodně nestála. Už jsem nechtěla jeho obličej ani vidět.

    Alespoň do koupelny jsem se doploužila, abych viděla další odraz svého otřesného obličeje. Sama jsem se cítila jako by mě přejel parní válec a dokonce jsem tak i vypadala.

Vlasy rozcuchané, oči krvavě podlité od slz a kruhy pod očima z nezamhouření oka. Takhle se ani před matkou nemohu ukázat, jelikož by si spočítala, jak to bylo. A pochybuju, že by na vině byla Lea. Zamknula jsem se v koupelně a vrhla se do práce. Zalezla jsem si do sprchy a na obličej si pustila studenou vodu, aby zčervenání obličeje zmizelo. Udělala jsem si celkovou koupel i s vlasy, neboť na to, co jsem na ní měla, jsem se nemohla dívat. I studená voda obličeji nepomohlo a tak jsem ho musela přikrášlit makeupem. Kruhy pod očima rázem zmizely a to jen díky silné vrstvě korektoru, jež jsem raději zafixovala tělovými stíny a jemnou linkou. Mokré vlasy jsem jen učesala, aby mi rychleji uschly. Konečně jsem se mohla ukázat v kuchyni, kde bohatě snídala máma i Pavel. Já si vzala jen sklenku vody a kdyby na mě nepomluvila máma, klidně bych s ní odešla do pokoje.

„Nasnídej se, zhubla jsi,“ zamračila se na mě. Obrátila jsem oči v sloup a popadla alespoň banán.

„Tohle tě nemůže zasytit,“ zavrtěla hlavou a pobídla mne, abych se posadila k nim. Aby dál nemluvila do toho, co jím, jsem si rychle namazala chléb máslem a pokladla ho paprikou. Jíst ho s nimi jsem ale rozhodně neměla v úmyslu. V osušce jsem se přesunula jako vždy na balkon, i přes mámino zavrtění hlavy. Mě to ale bylo jedno a usadila jsem se ke stolečku. Hlad jsem vůbec neměla, ale do chleba jsem se i tak zakousla. Cítila jsem, jak mé vlasy vlivem dusna rychle schly, když na mne vykoukl majitel našeho pronájmu. Zamával mi a já mu pozdrav oplatila. Myslela jsem, že zase zmizí, jenže on měl na srdci ještě něco jiného.

„Něco ti tady nechal jeden hoch a poprosil mě, aby se to dostalo do rukou pouze tobě,“ vypravil ze sebe, když v rukou držel rudou růži. Kytku jsem od něj s úsměvem převzala, ale když zase zmizel, smutně jsem na ni prohlédla. Jen kytka to ale nebyla, protože pod květem se schovával malý vzkaz, který jsem rozevřela a hltala slovo za slovem.

Chtěl bych ti osobně vysvětlit včerejší večer, který mi stále vrtá v hlavě. Nejspíš mne už asi nebudeš chtít vidět, ale jestli mne máš alespoň trošku ráda, byl bych rád, kdyby jsi došla na naše místo poznání, jakmile bude slunce zapadat. Budu tam čekat. Tvůj Marko.

    Vysvětlit včerejší večer? A jak? Trpěl impotencí nebo snad jiným problémem v kalhotách? To si nemyslím. Prostě se mnou nechtěl nic mít a když nic fyzicky, tak ani duševně. Jak prostý důvod.

Vztekle jsem vzkaz roztrhala a růži vyhodila do velkého kontejneru na běžný odpad. Nechci s ním mít naprosto nic společného. Nikdy už nechci vidět ten jeho obličej a prolhané oči!

„Co máte dnes v plánu?“ Zeptala jsem se matky, když uklízela po snídani.

„Půjdeme na pláž a večer chceme zajít na večeři,“ uvedla mě do obrazu a já převrátila oči. Do toho moře už nikdy nevkročím, stejně by mě neměl kdo zachránit.

Chtěla jsem zapadnout do pokoje a tupě zírat do stropu, když mne matka zarazila. „Ty s námi nejdeš?“

„Promiň, ale ne. Není mi dobře, půjdu si zase lehnout,“ zavrtěla jsem hlavou, načež se na matčiné tváři objevil nechápavý pohled. Pochopitelně jsem lhala, ale snažila se, aby bylo co nejvěrohodnějšího to, že je mi opravdu zle.

„Na večeři s námi ale půjdeš ne?“ Starala se.

„Uvidím,“ odpověděla jsem neurčitě a zabouchla se ve svém pokoji, kde jsem sebou plácla na postel. Podle cvaknutí zámku a zvuku cinkajícího klíče jsem poznala, že jsem v bytě osaměla. V ten moment jsem se cítila jak fyzicky, tak i psychicky osamělá. Ta samota mě ale nedrásala tolik jako to hrobové ticho. Přestože jsem ho vyplnila svou oblíbenou hudbu, cítila jsem se děsně osaměle i tak. Dokonalé prostředí pro depku, co?

    Dokonce jsem vytáhla i pár knih povinné četby, které mi matka přibalila a pokusila se začíst do jedné z ní. Tuším, že to byla zrovna Babička, takové známé dílo od Boženy Němcové, a mně se přesto nelíbilo. Vlastně jsem ani neměla možnost to posudit, jelikož jsem ji sice skutečně četla, avšak nechápala text. Vnímala jsem písmena, ale nedokázala je spojit dohromady. Proto jsem to vzdala a dala se do zkoumání stropu, který mi přišel jako má duše. Taky tak prázdná.

Zdravím všechny u další kapitoly už uprostřed týdne 🤗. Snad se vám bude líbit ❤️. Děkuju moc, že tady se mnou stále jste💓.