Prvotřídní trest

/63/

„Tak ty studuješ na zdravotní sestru?“ Promluvila na mě Markova máma, když jsme se s ní usadili v malé kajutě jejich turistické lodi.

„Přesně tak,“ kývla jsem těsně předtím než jsem se napila domácí limonády, na kterou nás pozvala.

„A co po střední?“ Zajímala se zvědavě.

„Půjdu pracovat,“ oznámila jsem klidně. Sama jsem v tom měla totiž jasno. Na vysokou mě neustále tlačí i má matka a šance na úspěšné přijetí je jednoduché, ale vydržet na ní už tolik ne. A zrovna mně do vínku matka příroda trpělivost a výdrž moc nenadělila.

„Takhle mladičká?“ Zhrozila se. „A co vysoká?“

„Víte, ono učení není zrovna můj šálek kávy,“ vysvětlila jsem vše, nad čím jsem aktuálně smýšlela podvědomě.

„Ta dnešní mládež je hrozná. Nevíte, co máte. Peníze za práci upřednostňujete před vyšším vzděláním a pak se snažíte bojovat za lepší podmínky pro život, ve kterém dřete jako koně za minimální mzdu.“ Zavrtěla hlavou jeho matka.

„Mami prosím tě,“ napomenul ji Marko vyčítavě a na mě se omluvně usmál. Já ale nepotřebovala jakoukoli omluvu či aby se mě zastal. Z jejího přesvědčivého projevu jsem si totiž uvědomila, že má vlastně pravdu. Naprostou.
„Nechej mě Marko,“ bránila se jeho matka a pokynula mu rukou, aby ji nepřerušoval. „Vždyť je to pravda.“

„Tak víš co?“ Uchechtl se ironicky, když se zvedal ze židle a a ke mně natáhl ruku. „My jdeme raději ven, aby jsi se zbytečně nestresovala nad naší zkaženou generací.“

„Tak udělej taky dobrý skutek a vezměte Erika s sebou,“ namítla, když mě za ruku vyvedl na přímý sluneční svit. Markův otec momentálně seděl u stolu před jejich lodí u stolu s propagačními letáky. To ale nebylo jediné, co leželo na stole. Ležely tam také chlapecké omalovánky, které tužkami vykresloval malý chlapec. Andělské tvářičce dodávaly podtón kraťoučké tmavě hnědé vlásky a tělo trpaslíka. Jakmile uslyšel své jméno z matčina úst, přiběhl radostně k Markovi a uchopil ho za druhou dlaň.

„A co my s ním máme dělat?“ Nechápal Marko stejně jako já. Každý ale z jiného důvodu. On nechápal, proč jsme ho dostali na starost my a mě, že vůbec nějakého brášku má. Vlastně mi to mohlo dojít. V obličeji si totiž byli opravdu podobní.

„Nechej ho Marko, ráda si s ní popovídám,“ usmála jsem se na malého kloučka, což jeho matce vykouzlilo na tváři spokojený úsměv. Tak doufám, že jsem si tím u jeho mámy vylepšila score. Když už ví, že svůj názor na své budoucí studium na vysoké škole nehodlám měnit.

„Já si rád povídám,“ usmál se na mě malý Erik. „Ale stejně si radši hraju.“

„A s čím si nejraději hraješ?“ Promluvila jsem na něj, když jsme se dali do kroku k náměstí Puly.

„Nejraději na počítači,“ zapištěl vysokým hláskem plným radosti.

„Bohužel se budeš muset spokojit s pískovištěm,“ odbyl ho Marko, ale Erik to tak vůbec nebral. Pískoviště před námi zmerčil sám a utíkal si stavět bábovičky.

„Omlouvám se za matku a Erika,“ promluvil ke mně, ale já ho okamžitě zarazila. „To bylo v pořádku. A Erik mi nevadí, ráda poznám tvého mladšího bratříčka.“

Mluvila jsem naprostou pravdu bez jediné lži, protože jsem vůbec netušila, že má Marko mladšího sourozence. Marko to moc dobře věděl, a proto mě políbil na rty. Věděla jsem, že je mu líto, že nejsme sami, jak on sám předpokládal, ale mně to nevadilo. Proto jsem náš polibek prodloužila a dala do něj všechnu svou lásku, která zaplnila mé srdce kdykoliv jsem byla v jeho blízkosti.