Prvotřídní trest

/11/

Celý den, co jsme trčeli ve škole a neposlouchali výklad učitelů, nebyl vůbec zajímavý, až do té doby, dokud jsme neopouštěli budovu školy a nezahlédla jsem před ní známou klučičí postavu. No to si děláš srandu! On mi poleze ještě na oči?! Za mnou se řítila Monča a jelikož jsem zastavila, jak mě zarazila osoba stojící před školou, narazila do mě. Naštěstí se mi podařilo udržet rovnováhu a nepřepadnout dopředu. Otočila jsem se na moji potrhlou kamarádku, která se právě svíjela smíchy, až se skoro za břicho popadala. Avšak když jsem kývla bradou na tu stojící postavu, sklaplo jí. V její tváři se objevil zmatený výraz,když ho pár sekund sledovala. Poté se obála směrem ke mně.

„Vypadá zoufale. Myslím, že bys mu měla dát šanci,“ vypadlo z ní nakonec a já protočila oči.

„Víš, co si mi slíbila?“ Připomněla mi můj slib. Mlčela jsem, což považovala za souhlas.

„Držím palce. Já mizím. Brnkni mi. Čus.“ Ukončila celý náš společný den a během vteřiny se otočila na patě a já už jen mohla vidět, jak se její hubená postava vzdaluje a přichází kolem toho individua, kterému na něco odpovídá. Nakonec ukáže na naši budovu a mě je jasné, že člověk, na kterého čeká, ještě z budovy nevyšel. Zatrnulo ve mě a nemohla jsem sebrat odvahu vyjít z budovy. Prohlédla jsem si znovu Adamovu tvář a přemýšlela o jeho výrazu ve tváři. Jeho obličej prozrazoval smutný a napjatý výraz. Obočí měl stažené, takže jsem odhadla, že přemýšlí. Nejspíš nad tím, co mi řekne. Z jeho nešťastného obličeji mi přišlo, jakoby všeho opravdu litoval. Určitě ho mátlo to, že jsem mu nezvedala telefon, když se mi tolikrát pokoušel dovolat. Ale absolutně jsem nepochopila, proč to dělal. Vysvětlit to nešlo, nebo teda mě rozhodně ne. Já měla rozhodnutí jasné. Rozchod. Ztratil moji důvěru a bez toho vztah nejde. Vždyť bych se s ním nebyla schopná ani milovat, pořád bych viděla před očima, jak si za mými zády užívá s Blankou nebo jinými holkami.

    Odhodlaně dojdu pomalým krokem ke vchodovým dveřím. zatlačením je otevřu a nehledím ani vpravo ani vlevo a jdu napříč cestičce vedoucí ze školy s očima zabořenými do země. Po pár metrech mě ta postava chytne za ruku a zatáhne mě doleva z cesty pryč. Podívám se do očí oné osoby a ve výrazu téhle osoby je stále zklamaný výraz. Vyškubnu svou ruku z té jeho a stoupnu si od něj metr daleko.

„Ahoj,“ spustil nejistým hlasem a zkoušel se ke mně přiblížit krokem vpřed.

„Čau,“ odvětila jsem trpce a na oplátku udělala krok vzad, abychom se k sobě nepřibližovali.

„Asi mě to nenecháš vysvětlit, že?“ Otázal se zdrceným výrazem a pohlédl na mě. Já si od něj udržovala dost velký odstup a ve tváři kamenný tvrdý výraz.

„Jak to chceš, prosím tě vysvětlit?“ Vyjela jsem na něj a v jeho očích se vytvořil vyděšený výraz. „Že to byl jen omyl a s Blankou si se vyspal, protože tě svedla ona?“

„Ano, svedla mě ona,“ přiznal. „Ale moc toho lituju.“

„Já slyšela něco víc,“ nadechla jsem se, abych v příštích sekundách nezhroutila nebo nerozplakala. Jemu se zdvihlo obočí a tak jsem to na něj vybalila. „Spal jsi s ní vícekrát.“

„Jak to víš?“ Zděšeně se zeptal a když jsem neodpověděla, pokračoval: „Dobře, přiznávám, že jsem s ní spal vícekrát. Ale to jsem si jen chtěl ověřit, jak moc tě miluji,” přiznal se skloněným zrakem na kachličkovou cestičku a já nemohla popadat dech! Takhle si chtěl dokázat, jak moc mě miluje?! To není důvod, ale výmluva! To je vrchol vrcholů.

„Takhle se ale neověřuje láska!!“ Zaječela jsem zlostí. Tak on si podvádí delší dobu a nakonec to svede na takový blábol, který včera vymyslel v koupelně?

„U mě ano. A potvrdilo se to. Vlastně jsem ti chtěl říct, jak strašně tě miluji a chci tě zpět,“ pokračoval a v jeho tváři jsem rozpoznala naději. Asi si myslí, že mi řekne, jak moc mě má rád a já i přes nevěru mu vše odpustím, jak vtipné…

„No to si snad děláš srandu ne?!“ Vyjedu po něm a zdrceně se popadnu za vlasy. Nejspíš si myslel, že se mu vrhnu kolem rku, ale kdy uviděl, jak jsem zareagovala, povytáhl obočí. „Ty bys mi snad odpustil nevěru?!“ Křičím na něj už se slzami v očích. Jakmile spatří mou první slzu,jak pokračuje po mé tváři, přistoupil ke mně, aby mě mohl obejmout. Odstrčila jsem jeho ruce. V tomhle momentě jsem spatřila i  jeho očích slzy. To vidím u něj prvně...

„Já tě ale miluji, Sofie! Uvědomil jsem si, že bez tebe nemůžu být!“ Zaúpěl utrápeně a mě tekly slzy proudem. Taky ho miluji, ale tohle mu vážně neodpustím!! Nemůžu prostě!

„Ten, kdo miluje, nikdy nepodvede!“ Zaječela jsem hystericky.

„Dej mi ještě jednu šanci!“ Plakal zoufale. Jeho tvář byla zoufalejší a zoufalejší.

„Nemůžu. Nejde to.“ Vydechla jsem tichým hlasem a rozutekla jsem se od něj pryč. Pryč od všech. Od všeho!!

Celý zbytek odpoledne jsem strávila v posteli, dokud nezazvonil zvonek a já musela otevřít. Bylo pár minut po sedmé hodině a já byla sama doma, což nebyla žádná novinka. Brácha byl někde v tahu a mamka s Pavlem se rozhodli navštívit místní kino a zhlédnout nějakou novou romantickou komedii.

Za dveřmi stál Adam oblečený v pěkné tmavě modré košili, modrých Jeansech. Místo sebevědomého výrazu, který ho zdobil většinu svého života, měl nyní na tváři nejistý, ale vytrvalý výraz ve tváři. Tenhle rozchod bude ještě na dlouhý lokty.

„Co se tady ještě ukazuješ?“ Vypálila jsem na něj už když jsem otevřela dveře a to nemusel ještě nic říkat. Než stačil něco odpovědět, chtěla jsem mu zabouchnout dveře těsně před nosem. Byl ale rychlejší, protože je chytl a otevřel. Bez jakého souhlasu či pozvání vstoupil a pohladil mě po levé tváři. Jeho dlaň na mém obličeji působila konejšivě a omluvně. Já, jakožto odjakživa tvrdohlavá, strhla jeho dlaň svou a chtěla ji odhodit. On si ji však nechal ve své a do nich vzal i mou druhou dlaň. Přitom mi hleděl upřímně do očí a mlčel. Uhla jsem svým pohledem, protože nesnáším takovou situaci. Taky proč, že? Ještě před týdnem by mi to nevadilo. Evidentně mu vadilo, že jsem se mu nedívala do očí, tak tlak svým dlaní na mé zesílil. To mě donutilo, abych své oči upřela do těch jeho plných bolesti.

„Zapomenem na všechno, co se stalo a budeme zase spolu,“ pronesl tiše poté, co mi hleděl do očí.

„Nemůžu,“ popravdě jsem odpověděla, že mezi námi už to nikdy nebude takové jaké to bylo.

„Mohu tě alespoň políbit? Třeba si vzpomeneš, jaké to bylo se mnou,“  trval si na svém a když jsem nic neodpověděla, pustil mé dlaně, jemně chytl můj obličej a jemně přitiskl své rty na ty mé. V tu chvíli jsem si vzpomněla, když mě se políbili poprvé také tak jemně. Netrvalo dlouho a zasypával mě polibky více, které vůbec nebyly vzrušující. Ba naopak. Jeho rty na mých ve mě vyvolávaly pocity na zvracení. Tyhle stejné rty líbaly Blanku. Ale pokusím se vydržet a zkusit si znovu probudit lásku k němu. Marně. Vyvolat ve mě také touhu oddat se polibkům, oplácet mu je a milovat ho byl jen marný pokus. Když to pocítill i on, odtáhl se a netrpělivě mě pozoroval, jak se rozhodnu.

„Nejde to...Ta chemie už mezi námi prostě nefunguje,“ přiznala jsem prostě a on poraženě sklopil hlavu.

„Dobře, nebudu tě do ničeho nutit.“ S tuhle poslední větou sklesle opustil náš dům.

Stejně nechápu, co čekal. Jestli si myslel, že mu to odpustím a vrhnu se mu kolem krku, tak se šeredně spletl. Tak blbá vážně nejsem. Ví, že jsem unáhlená a to, co řeknu, prostě platí! Mrzí to i mě, ale co můžu dělat? Může si za to sám.

    Adame, pozdě. Čas prostě vrátit nejde. Už jsem se na tebe čekala strašně dlouho. Lidé chybují, ale právě tyhle chyby nás mají posunout dál. Proto ti to nemohu odpustit. Prostě ne. Potřebuji jít dál.

Bude však můj směr za lepším životem správný?

Ahoj, je tady další část❤️. Snad se vám bude líbit ❤️.