Prvotřídní trest

/67/

Naposledy jsem dýchala výjimečný slaný vzduch míšený s mužnou vůni Markovy šíje, do které jsem zabořila svůj nos, aby mě dokonale otupila a uklidnila. Pomalu ale jistě jsem si totiž uvědomovala, že tohle je má poslední chvíle s ním, což mě neskutečně dralo nervy.

Markovy silné paže mě tiskly ke svému tělu tak silně, až jsem popadala dech. Udusit se pro něj by mi ale stejně nevadilo. Byl ten nejdůležitější člověk v mém životě, takže bych byla pro něj schopná i zemřít. Klidně v současný okamžik, kdy bych se naposledy nadechla slaného vzduchu a spatřila divoce narážející vlny na pobřeží, na němž jsme stáli.

„Bude nás dělit osm set kilometrů,“ zaklel mi do ucha, až jsem měla pocit, že jsem uslyšela i vzlyk.

„Jen sedm set osmdesát,“ pohlédla jsem mu do obličeje plná naděje, přestože jsem měla chuť plakat stejně jako on. „Není to tolik na to, abychom se nemohli jednou za čas vidět.“

„I kdyby to šlo,“ zavrtěl hlavou. „Bylo by to opravdu jen jednou za půl roku.“

„I to se počítá.“ Můj smutný úsměv vystřídal Markův úsměv. Takový ten úsměv, který se mu na tváři objeví, když se mu rozsvítí a má řešení našeho problému.

„Budu v Česku na studijním pobytu někdy v prosinci,“ pohlédl na mě plný naděje, která vystřídala jeho zklamání. „Kdybys mi dala adresu a číslo, klidně bych se i na pár hodin zdejchnul.“

Jeho nápadu, který mě opravdu převapil, jsem se musela od srdce zasmát. Takové blbinky vymýšlí jako malý kluk jen proto, aby mě mohl alespoň vidět. Trošku mi to připomíná dřívější dobu, kdy takhle jezdili naši dědečkové za našimi babičkami a o to víc jsem si cenila toho, že by toho byl schopen. Riskoval by tedy hlavně kvůli mně.

„Neměl by si kvůli mně problém?“ Strachovala jsem se o něj oprávněně.

„Zamilovaného blba by musel pochopit i ten největší tupec na světě,“ zasmál se a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl políbit. Nebránila jsem se jeho něžným rtům, které mě pokaždé  dostávaly do kolen.

    Seděli jsme ve stínu stromu nad našimi spojenými rty a užívali si toho druhého, dokud jsme ještě mohli. V pauze mezi něžnými a zároveň posledními láskyplnými polibky jsem do měkké hlíny u kmene stromu napsala Markovi své číslo a adresu.

„Nikdy nezapomeň, jak jsi se se mnou cítila,“ šeptal naléhavým hlasem, když jsem mu ležela hlavou na rameni a on byl svou opřený o tu mou.

Pro odpověď jsem nemusela chodit daleko, protože jsem si s ní byla naprosto jistá. „Nezapomenu.“

Věnoval mi hluboký polibek, když vtom mě něco donutilo pootevřít oči. Důvodem byla má matka na okraji pláže. Sama naposledy vdechovala tu atmosféru, dokud se její zrak nezastavil na naší dvojici. Po dlouhé době se na nás usmála, ale i tak mi musela dlaní naznačit, že je čas se definitivně rozloučit. Definitivně.

„Nemůžu tě opustit,“ rozbrečela jsem se a hlavu poraženě opřela o jeho hrudník, když jsem se rozhodla vstát na nohy. Na něho ale mé slzy neplatily a můj obličej vzal do svých dlaní, aby mi mohl pohlédnout do uplakaných očí.

„Máš mne na krku,“ připomněl mi a po vytetovaném písmenu mi přejel ukazováčkem, který předtím políbil. „Dokud tam pořád budu, budu tě vždy milovat.“

Nic jsem nedokázala na to, co mi právě řekl, odpovědět, protože mě to neskutečným způsobem dojalo a trhalo srdce zároveň.

„Pamatuj si, že si tě najdu,“ tvrdil a přitom mi hluboce hleděl do očí. „Jsi přece jen má.“

Pevně jsem se k němu přitiskla a opravdu naposledy ho políbila. Věnovala jsem do našeho polibku snad celou svou duši s neskutečně silnými city k Markovi a v hloubi duše si přála, abychom se alespoń ještě jednou v životě setkali. Věděla jsem, že to neovlivní ani jeden z nás, ale věřit můžeme oba.

    Nemohla jsem se od jeho rtů odtrhnout, protože jsem se věděla, že je to poslední chvíle, kdy je mohu líbat. Nedostatek vzduchu byl mnohem silnější a já se celá udýchaná odtrhla od jeho úst, na kterých se objevil ten nejkrásnější a nejzářivější úsměv. Úsměv, který patřil jen mě. Nikomu jinému. Ano, dokázali jsme jeden druhému věnovat ten nejkrásnější úsměv, přestože bychom nejraději plakali.

    Mnohem těžší pro oba nebyl úsměv, ale to, abychom se vůbec pustili. Naše propletené dlaně se totiž odmítaly rozpojit. Naštěstí a bohužel mé prsty povolily a jeden po druhém přestali cítit hřejivý Markův dotek. Pohlédla jsem do Markových tmavých očí, které byly jediným zdrojem mého štěstí a se skloněnou hlavou udělala první krok od Markova těla. Přísahala bych, že ani mé nohy nechtěly, abych se od něj vzdalovala, protože se vůbec neměly k tomu, aby došly k matce, která nás stále sledovala.

„Já si tě najdu!“ Zvolal opravdu naposledy a já si podvědomě přála, abych jeho příjemný hlas a význam vyřčených slov nikdy nezapomněla. Byla to totiž ta nejkrásnější věta, kterou jsem kdy mohla slyšet!

Opustit Marka byla ta nejtěžší věc v životě. Měla sem ale snad na vybranou? Momentálně jsem se loučila se současným okamžikem a majitelem našeho podnájmu, který mě objal. Pevněji jsem ho stiskla, aby věděl, že jsem ho měla ráda. Přece jen on věděl, že se scházím s Markem a před mou mámou neřekl ani slovo. Byl to prostě skvělý muž, kterého jsem ráda poznala.

Byl ale čas nasednout do auta a smířeně odjet zpět do naší rodné země, kam patříme. Ikdyž mi to neskutečně trhalo srdce, naposledy jsem se rozhlédla po okolí a nadechla se vzduchu se slaným nádechem, než jsem se usadila v našem autě, kde žádný vzduch připomínající moře, nebyl. Kdybych alespoň měla Markovo tričko, jehož vůně by mě uklidnila a připomněla mi, že dokud mé tetování na krku nezmizí, budu v Markově srdci napořád. Přece on to sám tvrdil. Je to ale stejně trošku naivní představa se takhle na dálku zaslíbit, jelikož se už nikdy nemusíme vidět. Nikdo přece neovlivní to, že Marko zítra nepotká daleko krásnější dívku než jsem já a svou veškerou lásku a něhu bude věnovat jen jí. Mé city k němu se však nikdy nezmění. On jediný mi totiž ukázal, že pravá láska opravdu existuje a pomohl mi se odprostit od starého způsobu mého života. Dalo by se říci, že mi změnil život od samého základu. Díky němu jsem si uvědomila, že jsem vedla špatně svůj dosavadní život. Není totiž nic lepšího než mít po boku milovanou osobu, která vás miluje takového, jaký jste. Nač si užívat s několikero partnery, když někde na nás ta pravá láska číhá a čeká, až nás nečekaně překvapí? Teď už vím, že existuje, jelikož jsem ji našla. Možná jsem se zamilovala v cizí zemi, ale důležité je, že jsem v sobě tenhle cit vůbec znovu probudila.

Nikdy jsem si nemyslela, že to vyslovím, ale jsem své matce věčná. Nebýt ní, nikdy by mi to nedošlo. Tahle dovolená byla totiž ten nejlepší trest, jaký jsem do ní mohla dostat. Jen díky tomu, že mě sem dovezla, jsem si uvědomila, že mým středobodem vesmíru je právě Marko. On byl ten, kterého jsem celý život hledala a nemohla najít.

    Uběhla necelá půlhodina a v kapse šortek mi pípl mobil. Podle světelné diody na displeji můj telefon oznamoval nově příchozí zprávu. Aniž bych znala neznámé číslo, věděla jsem, kdo je odesílatel. Tenhle jedinečný vzkaz musel být pouze od někoho, do koho jsem se neskutečně a bláznivě zamilovala. Tyhle dvě slova budu mít totiž před očima i na smrtelné posteli.  

MILUJI TĚ!

Ahoj všichni u předposlední kapitoly 🤗. Už nás čeká jen závěrečná kapitola a ještě dopíšu začáteční kapitolu a pak už bude můj příběh kompletní 😊. Dost hotový na to, abych se vrhla na úpravy, které jsou na tomhle příběhu potřeba. Hlavně ty na začátku 😀. Snad se vám dnešní kapitola líbila ❤️.