Prvotřídní trest

/37/

V domě panovala cestovatelská horečka. Máma běsnila u balení jídla a Pavel dával do pucu naše autíčko. Předpokládala jsem takový stres až tak hodinu před odjezdem, tedy o půlnoci, ale že budou vyvádět už v pět hodin odpoledne? Samozřejmě po mě žádala máma pomoc, ale já měla naprosto odlišný plán. Rozhodně to tedy nebylo balení všeho potřebného na cestu. Jak jsem včera říkala, dnes chci jít navštívit restauraci U Pštrosa, zda je brigáda stále aktuální. Vždyť mi kromě osobního setkání nic nezbývalo, když na sebe nenechali ani kontakt. Já si ale stěžovat nemusím, mě stačí jen popadnout kabelku, nazout si tenisky a v letních šatičkách vyrazit do horkého odpoledne.

    Sama jsem ráda, že mohu vystavovat své odhalená stehna a paže štědrým paprskům sluníčka, než trpět v našem domě, ve kterém se pomalu nedá dýchat. Může za to mámin stres a především její oddalování věcí na poslední chvíli. Může si za to sama. Sama ví,  že s tím má problém a nedokáže se z toho poučit.

    Nepospíchala jsem, užívala jsem si ten pocit volnosti. Nevnímala jsem jen ten horký vzduch a své čelo, které se pomalu ale jistě zaplavilo potem, ale i vůni zmrzlinového stánku přede mnou. Ta točená zmrzlina, jež mi ji kupoval každé odpoledne po škole táta, když mě vodil domů ze školy, protože jsem se bála, byla právě otevřená a já na ni dostala neuvěřitelnou chuť. Bezmyšlenkovitě jsem pozdravila staršího dědulu obsluhující stroj na tu dobrotu a poručila si velkou lískooříškovou zmrzlinu. Netrvalo ani minutu a už jsem na jazyku mohla vnímat tu lahodnou chuť, kterou jsem v dětství tak milovala. Už si ani nepamatuji, kdy jsem si ji tady dala naposledy. Od rozvodu rodičů a odchodu otce jsem nad naším stánkem se zmrzlinou zanevřela a raději tudy ani neprocházela. Nechtěla jsem vzpomínat na toho otce, který mi ji tady kupoval a nyní vedle mě nemohl být. Dnes jsem udělala výjimku a zdá se, že dobrou. Jen samotným pohledem na zmrzku se mi vybavily všechny vzpomínky, které už nebyly tolik bolestivé, neboť s otcem nějaký ten kus volného času trávím. S dýškem pro dědulu jsem se otočila s tou dobrotou směr restaurace a klidným tempem pokračovala směrem k restauraci.

    Když jsem stála před ní, zatajil se mi dech nervozitou. Nikdy jsem v ní nebyla, přestože byla takový kousek od mého bydliště. Nikdy mě nenapadlo si sem zajít na jídlo. Ať už to bylo jeho maskovaností, kdy nápis U Pštrosa nebyl velkým písmem a nebo i stářím budovy. Nad nápisem se tyčila stará barokní budova, jež kazila dojem moderní výlohy nově vybudované restaurace.

    Decentně jsem odhalila svůj výstřih, pohodila vlasy připravena vstoupit, když vtom mi pípl mobil v kabelce. Znechuceně jsem vytáhla ten aparát, který mi po rozsvícení oznámil příchozí zprávu.

IHNED PŘIJĎ, MÁM PRO TEBE SENZAČNÍ ZPRÁVU!   PETR

Kruci, zase Petr? Jak se opovažuje rušit mé plány, kdy se mu zachce? To, že bydlím ve stejném městě jako jeho práce neznamená, že si mě může volat, jak se mu zachce. Ne vždy mám volný čas. Esemesku s denním předstihem bych proto ocenila daleko více.

„Půjdu se zeptat, přece jsem tady nešla nadarmo,“ odvětila jsem, když jsem sebevědomě zatlačila do dveří a ocitla se v útulné místnosti, jež byla provoněná opravdu omamným kořením, které jsem ani neznala. Při mé smůle nikdo v místnosti nebyl, jen prázdný lokál. Ani živáčka u stolu, tudíž ani žádný personál za barem, který jako jediná věc v místnosti zářila všemi barvami.

    Pomalými váhavými kroky jsem došla před bar, který vypadal ještě více liduprázdnější. Místností byl slyšet jen tichý zvuk chladící lednice, jinak tady bylo mrtvo. Dokonce i z vedlejší místnosti nebyla vydána ani hláska, natož nějaký zvuk. Je tady vůbec někdo?

„Je tady někdo?“ Protnul můj váhavý hlas ticho v celé místnosti. Odpovědí mi samosebou nebyla ani hláska.

Když jsem se ale po pár vteřinách prázdného ticha otočila dotčeně na patě se záměrem opustit tenhle pajzl, mě vylekaly příchozí kroky.

„Potřebujete něco?“ Promluvil mužský hlas, kterému jsem tipovala přes třicet let. Jakmile jsem se ale otočila, byla jsem mile překvapena. Slova vypustila plná ústa blonďáka, který určitě před nedávnem vystudoval střední školu. Jeho jasná pleť a pružné tělo tomu taky dost nasvědčovaly.

„Ano,“ otočila a s nádechem jsem pokračovala. „Četla jsem váš inzerát a chtěla bych se zeptat, zda je místo servírky stále volné.“

Jen co jsem dopověděla svůj požadavek, povytáhl své husté obočí do nadmořských výšek.

„To si musíte vyjednat s šéfem, který tady dnes není,“ odvětil neochotně, až jsem zalitovala toho, že jsem sem vůbec vkročila. Chápu, že v tomhle prázdném lokále to musí být opruz, ale tohle se mě opravdu dotklo. Rozhodně by si to u mě vyžehlil, kdyby mi dal nějaké spojení na svého nadřízeného, ale ono nic. Strašně ochotná obsluha, opravdu. Raději bych odjela s matkou na trapnou dovolenou do Chorvatska než tady s tebou pracovat, hochu.

„Dobře, děkuji,“ odvětila jsem na stejný způsob, aniž bych se dál vyptávala, kdy bude k dispozici jeho šéf. Chuť tady pracovat mě pochopitelně okamžitě přešla. Takže není divu, že jsem za pár sekund stála opět před tím pajzlem a nasupeně mířila k Petrovi. Horší to tam snad nebude.