Prvotřídní trest

/57/

Máma s Pavlem vyrazila na pláž a já opět osaměla. Samota mi vadí, ale rozhodně nebudu riskovat to, že bych někde narazila na Davora. A tak jsem seděla v pokoji a přemýšlela nad svých citech k Markovi. Jeho city ke mě museli být opravdu opravdové. Proč by jinak tolik chtěl vysvětlit to, proč se se mnou nepomiloval?

    Hrobové ticho prolomilo hrubé zabušení pěstí na vchodové dveře. Tiše jsem se k nim doplížila, za nimiž stál nějaký muž. Poznala jsem to díky stínu mužské postavy, která nervózně poklepávala nohou. Marko?! Panebože, prosím ať je to on!

„Co tady děláš?“ Nechápala jsem, proč za dveřmi přešlapoval Davor a na tváři měl tvrdý výraz. Oči měl svraštělé a tak mi došlo, že ho něco žere. Jeho rozzuřený výraz způsobil taky to, že z něj šla docela hrůza.

„Jdu si pro něco, co mi patří,“ odpověděl tvrdě a ještě tvrději mě uchopil za předloktí a vstoupil do našeho bytu. „Rozžhavila jsi mě a pak jsi upláchla. To se prostě nedělá!“

Svíral má předloktí ve svých hrubých dlaních a i přes mé nemotorné cukání mě dotlačil do mého pokoje. Nikdo mě takhle nikdy nevláčel jako pytel brambor.

„Nic ti nepatří,“ zakřičela jsem a dupla mu na nohu, aby povolil sevření, kterým věznil mé dlaně. Nebylo mi to nic platné, jelikož pouze vyjekl, ale sevření se ani o milimetr nezmenšilo.

„Drž hubu,“ zasyčel, když mě hrubě povalil na postel a zalehl mě objemným tělem. V tu chvíli jsem si připadala jako oběť znásilnění a ono tomu tak opravdu bylo. Vyhrnul mi sukni a škubnutím roztrhl mé kalhotky, zatímco mi mé dlaně věznil nad hlavou. Teď mi došlo, jak musí obětí znásilnění trpět...

„Pomoc!“ Zaječela jsem co nejhlasitěji ještě před tím, než mi zakryl dlaní ústa. Udělala jsem to, i přesto, že mě nemohl nikdo slyšet, natož mi pomoci. Bylo mi jasné, že mne Davor každou sekundu znásilní, poněvadž šmátral do svého poklopce. Nemohla jsem se dívat na to, jak si právě bere to, co mu „patří“ a odevzdaně jsem zavřela oči. Nemohla jsem se totiž dívat, že by do mne vstoupil ještě jiný muž, když poslední měl být Marko.

„Jen si klidně volej!“ Vysmál se mi svým povýšeným tónem, u kterého se musel tak stejně tvářit. Ani jsem ho nemusela vidět a přesně jsem věděla, jak se tvářil. „Nikdo tě nezachrání!“

A v momentě, když to dořekl, sevření mých předloktí povolilo a i tíha jeho těla na mém zmizela. Nechtěla jsem otevřít oči, ale když se ozvala rána a zaúpění, otevřít jsem je prostě musela.

    Málem mě trefil šlak z toho, co jsem viděla. Viděla jsem, jak Marko vylepšuje Davorovi fasádu. A to pořádně. Počkat, Marko?! Musel jsem si protřít i oči, abych se ujistila, že mě zachránil opravdu muž, kterého jsem tak zklamala.

„Ještě jednou na ni sáhneš a nepřežiješ to!“ Varoval ho Marko, než ho celého rozcuchaného a po známkách ran na obličeji a rozbitém rtu vyhodil z našeho bytu. Jeho návrat byl ale napjatější. Atmosféra se dala krájet, když se zastavil nade mnou, schoulenou v klubíčku na posteli a zmatenou z toho, co se tady všechno odehrálo. V té chvíli vypadalo, že orientovaný je pouze Marko.

„Co tady děláš?“ Vypadlo ze mne s následky šoku a slzy v očích. Nedovedla jsem si představit, že by se mnou po včerejšku ještě promluvil, natož mne zachránil.

„Nemohl jsem se dívat, jak tě ten parchant málem znásilnil,“ zasyčel znechuceně.

„A proč?“ Vybavila jsem si situaci, kdy mě sám odmítl a nemohla pochopit, proč by si mě nemohl vzít někdo jiný.

„Protože tě miluju,“ vydechl a snažil se svým upřeným pohledem plným lásky a odpuštění přilákat mé oči do společného pohledu. Když ale stále hleděly na podlahu, vzal můj obličej do dlaní a jemně prsty přejel po lících. Mé oči tak patřily jen jeho. Sotva co mi prstem utřel slzu stékající po líčku, vyskočila jsem na nohy, abych mohla být v jeho úrovni. Sekundu na to si mě přitáhl do svého ochranářského objetí a já zabořila obličej do jeho ramene. Jeho vůně ještě znásobila pocit uspokojené potřeby někoho obejmout. A tak tahle neuspokojená potřeba ještě zveličovala můj vnitřní pocit bezpečí. To, které jsem potřebovala pocítit tak dlouho.

„Už bude dobře,“ těšil mé vzlyky hlazením po vlasech, které byly částečně způsobeny i štěstím, ale stejně převládaly výčitky svědomí. Jak jsem mohla upřednostňovat jen sex a kvůli němu opustit takového člověka, který mi jako jediný byl největší oporou? Možná není jen sex to nejdůležitější na světě, jak jsem si myslela. Daleko lepší je najít někoho, s kým budete šťastní, aniž by vás vynesl do sedmého nebe při milování.

„Omlouvám se ti,“ vydechla jsem zlomeným hlasem plným touhy po odpuštění.

„Ne, to já se ti omlouvám,“ zarazil mě stejným tónem. „Za ten večer.“

„Ne, to já všechno zkazila,“ zavrtěla jsem hlavou, když jsem se odtáhla z jeho objetí.

„Pojď sem,“ naléhal a uchopil mou dlaň, aby jsem se posadila vedle něj na postel.

„Poslouchej mě,“ začal. „Celé se to zamotalo jen kvůli tomu, že jsem naše milování nechtěl uspěchat. Tenkrát na té pláži jsem si s tebou chtěl povídat, užívat si, mazlit se, ale milovat ne. Nechtěl jsem do citů míchat i fyzické touhy uspokojení, když má duše toužila pouze po těch psychických.“

„Já to pokazila,“ opakovala jsem provinile.

„Ne, chápu, že jsi chtěla naši lásku zpečetit milováním. Ale já to nemohl dopustit. Brzký sex totiž vždy zapříčinil to, že jsem se nikdy nezamiloval. Milování má být jakýsi bonus po tom, co poznáš daného člověka. Dříve jsem s holkami spal klidně na první schůzce, tudíž jsem si ten bonus vzal hned na začátku a nedávalo mi smysl dál se s nimi scházet.“ Vysvětlil něco, co mi nikdy nedošlo a ani mě nenapadlo nad tím přemýšlet. „Ale ty jsi jiná. Už na první pohled jsem to věděl. Chtěl jsem tě prvně poznat a na to milování si právoplatně počkat.“

„A to mě miluješ i přesto, že jsem si začala s Davorem?“ Otázala jsem se opatrně.

„Musíš milovat se vším všudy. A já stejně vím, že jsi to udělala schválně. Chtěla jsi se mi pomstít.“ Usmál se.

„Právě proto,“ stáhla jsem se. „Odpustíš mi?“

Žádné odpovědi se mi nedostalo, pouze doteku jeho rtů na ta má. Což byl stoprocentní souhlas.

Zdravím 🤗. Mám pro vás další kapitolku😉. Snad se vám bude líbit ❤️. Děkuju moc za vaše ohlasy 😘.