Prvotřídní trest

/42/

Dlouhé sezení a plný močový měchýř doprovázené jízdou po nekonečné dálnici na mé náladě nepřidávaly, ba přímo naopak. Zmocňoval se ve mě vztek a proto mé odmlouvání a prskání byly pochopitelné. Někoho by mohlo napadnout, že můj močový měchýř mohl být vypuštěn na jedné z benzínek, ale uprostřed kolony bychom se tam snáze nedostaly. Ani nahlas puštěná oblíbená hudba vedoucí sluchátky do mých uší mě nedokázala uvolnit. Ale naštěstí dokázaly přebít tu šíleně trapnou hudbu slovinské stanice, kterou přerušilo hlášení mužského hlasu.

„Ti tak rozumím,“ odfrkla jsem jedovatě, jelikož jsem dědulovi nerozuměla ani slovo.
„Tunel je uzavřen. Kvůli havárii nafty bude otevřena nová cesta,“ poskytl mi Pavel překlad a pohlédl na ucpanou dálnici, kde se auta neměla k pohybu.

„To určitě,“ vyprskla jsem. „Vždyť se to vůbec nehne.“

Mé poznámky ale měly něco do sebe. Teprve po hodinovém čekání jsme míjeli hlídku policie, která neměla žádnou páru problém vyřešit. Nebo kdyby se o to alespoň pokusili, protože si pouze mezi sebou povídali a my je nezajímali. Krev ve mě opravdu vřela a nebylo to jen z dopravy. V půli čekání jsme myslela, že pokud se okamžitě nevyprázdním, tak mi praskne močový měchýř. Jedinou možnosti bylo tedy vystoupit za jízdy a vyprázdnit se za panel ohraničující dálnici. Sice jsem musela obětovat řidičům kamionů pohled na své pozadí, ale lepší než skončit s mokrými kraťasy. Upřímně mi nevadí ukazovat své pozadí, ale při vykonávání potřeby mi to není příliš příjemné. Jak říkám, dovolená za všechny nervy a důstojnost.
    Zbytek cesty probíhal stejně. Mě se sluchátky v uších vedoucí pop hudbu nikdo nevyrušoval a já mohla klidně ležet. S přibývajícími kilometry, které moje oči stihly zaznamenat, se ale stupňovala moje zoufalost. Tentokráte ne z důvodu močového měchýře, ale představy, že jsem se právě mohla balit do Španělska. Proč mámě vadí, že bych byla modelka? Vždyť ví, jak se od malička ráda fotím a místo toho, aby mě podpořila, je proti. To zapříčinilo jen mé zadušení veškerých nadějí a tužeb. Zmocnil se mě takový vztek, že mi málem vyhrkly slzy. To kdyby za mnou přišla má dcera s takovou zprávou, pyšná na ni bych ji tam okamžitě poslala!

    Jakmile se za okny rozpršelo, že ani stěrače nestíhaly, míhající skály lemující okraje silnice, které mě okouzlily svou výškou a mohutností, mě skolila únava a já odevzdaně upadla do lehkého spánku. Probuzení bylo však překvapení. Byla to hádka mezi mámou a Pavlem, zda jet doleva či doprava. Skvělé probuzení, to vám řeknu. Já se do diskuze nepřidala, neboť podle mé poslední zkušenost s mapou na táboře jsem skončila naprosto jinde, než kde jsem skončit měla. Pokud byste tedy skončili jako já u jezera místo na okraji města, pochopili byste.

Místo toho jsem mlčky pozorovala neznámou krajinu. Všude samé hotely a domečky s cedulí apartman obklopené spoustou květin rostoucí v kamenných truhlících. Neznámý jemně slaný vzduch mi do nosu proudil mírně pootevřeným okénkem a kupodivu mi to bylo příjemné. Navíc když mi obličej hladily paprsky hřejivého sluníčka, cítila jsem se dokonale uvolněná. Tu dovolenkovou atmosféru kazila pouze spousta cizinců, které jsme míjeli a vrtěli hlavami nad jejich mohutnými zavazadly vyskládavající je ze svých vozidel, kteří si jako mí rodiče přijeli užít neznámé prostředí. Mohla bych vám vyprávět donekonečna rušnou cestu neznámými místy, ale to už se Pavlovi přesně ve dvě hodiny odpoledne podařilo dorazit na místo určení. Tedy před větší domeček, který byl dost podobný těm ostatním v celé ulici.

    Vážně nemůžu uvěřit, že stojím před apartmánem obklopen samými květinami, který nám údajně sehnala Lucka. Máma okamžitě spráskla dlaněmi nad tím krásným domeček, avšak ode mě se dočkal jen nakrčeného nosu. A to i v případě, kdy Pavel parkoval a já skrz všechno kvítí zahlédla, jak se k nám hrne starší muž,jehož úzké rty byly těžko vidět před tmavý plnovous. Přes tu vzdálenost, kterou k nám přikráčel, se široce usmíval a já i přes odporný styl vousů poznala, že bude fajn. Máma mu vyšla naproti, aby převzala klíče od našeho ubytování. Já pouze mlčky pozorovala, jak máma ukázala na mne a v tu chvíli mi došlo, že se řeší, kam složím hlavu. Civěla jsem na něj pouze do té doby, dokud mě nepožádal Pavel o pomoc s vynesením kufrů do bytu, který bude osm dní jenom náš.

Společnými silami jsme vyložili věci z auta a usilovně je táhli po schodech do našeho skromného bytečku, který mě udivil prosvětlenými místnostmi s klimatizací. Jako první jsem se protlačila kolem Pavla do koupelny, abych si do skříňky uložila kosmetickou taštičku. Avšak tašku plnou knih povinné četby, kterou vláčel s sebou jako kouli na noze, jsem nemohla přehlédnout. Máma byla strašlivě starostlivá, abych se tady tolik nenudila, co?

    Jak už jsem řekla, pronajatý byteček byl velmi skromný co se prostoru týče. Alespoň jsem dostala pokoj sama pro sebe, ze kterého jsem nebyla jak zklamaná, tak ani nadšená. V prosvětlené místnosti byly pouze dvě postele, noční stolky a prostorná skříň na oblečení, nic víc nic míň. K čemu televize či počítač, když zde nebyla ani wifi síť, že? Ano nevymýšlím si, já tady celých osm dní nebudu mít ani přístup k internetu. Skvělý. Kapitulovaně jsem se posadila na postel a upřela svůj zrak na obraz přímo naproti mému obličeji, na němž bylo vyobrazeno koloseum podobné tomu v Římě s mořem v pozadí. Nespletli se náhodou? Vždyť tahle historická atrakce se nachází v Itálii a věší si ji na zdi v Chorvatsku? Opravdu zvláštní.

    A teď my prosím vás vysvětlete, co tady mám jako dělat, když nemám přístup jak k internetu, tak ke svým přátelům? Bude mě nuda užírat tak daleko, dokud se nedoplazím pro nějakou knihu a budu si ji vážně číst? Na nic zábavnějšího to totiž nevidím.

Ahoj všichni 🤗 Máme tady další kapitolu 😊. Chtěla bych vám poděkovat za 700 přečtení a za to, že pár z vás tady se mnou ještě jste a čtěte další kapitoly😇. Moc si toho vážím 💓.