Prvotřídní trest

/18/

Opět stojím před skříní oblečení a nevím, co na sebe. Myslím, že můj problém v tuhle chvíli řeší určitě více dívek. Máme plný skříně oblečení, ale přesto nemáme co na sebe.

Tohle dilema řeším téměř pokaždé, když si chci vzít jiné oblečení. Nechápu to. Ale když se nad tím zamyslím, myslím, že to není tím, že nemáme dostatek oblečení, ale tím, že nevíme, jak ty kousky oblečení k sobě sladit.

Na večírek by to neměl být až takový problém. Kalhoty či šortky a tričko si stejně neplánuji brát. Takže má volba zůstává u šatů. Jak jinak než u krátkých, žádné dlouhé. Dlouhé v mém šatníku byste stejně nenašli. Nemám je ráda. Už proto, že jsou téměř po zem a na párty, kde se nepije nic jiného než alkohol, by bylo lehké ty šatičky přišlápnout svýma nohama na vysokých jehlách a upadnout na zem.

Mini šaty miluju. Jsou pohodlné, přiléhavé a navíc nic nemusíte hlídat. Snad jen pohledy kluků, které zaujal vás kulaťoučký zadeček či výstřih, ze kterého vám může koukat více než sami chcete. Mě nevadí pohledy kluků, naopak. Miluji je. Je mi hned jasné, že žena jako jsem já, se jim rozhodně líbí. No jo, své přednosti mám ráda. Nevím od kdy, ale od doby, jak to dopadlo s Adamem, se můj život začal měnit.

Tak jaké šatičky si vezmeme dnes? Nějaké klasické, žádná velká oslava to stejně není. Ty nejhezčí šaty, co doma mám, si nechám na své narozeniny, které už jsou téměř za dveřmi. Tak strašně se těším, konečně mi bude 18. Budu plnoletá! Už v kalendáři den 23.5. bude výjimečný sám o sobě. Jestli jste si mysleli, že v tenhle den mi předají i papíry o dokončení autoškoly, pletete se. Řidičák jsem ani ještě dělat nezačala. Asi bych ho neudělala. Je to na mne moc velká zodpovědnost. Ale tak snad jednou přemůžu svůj strach sednout za volant a učit se řídit, ale brzy to určitě nebude. Navíc jezdit autem do školy nepotřebuju, školu daleko od domu nemám.

Prohrabuji se ve svých šatech a nakonec z různě barevných šatů, vytáhnu minišaty v korálově modré barvě se stříbrnými kamínky na dekoltu. Rovněž vytáhnu ze spodního šuplíku modrý set spodního prádla. Jak jinak než tanga a podprsenka s push-up efektem, které má prsa ve výstřihu ještě více zdůrazní. Tentokráte podprsenka nemusí být bez ramínek, šaty mají naštěstí krátké rukávy. Co je nevýhoda šatů, je ta, že mi tak tak zakryjí zadeček. Mě to ale nevadí, samozřejmě. Celý outfit doladím modrými botami se středně vysokým podpatkem a stříbrnou kabelkou. Bomba!

Usednu k ličícímu stolku a nezvednu se od něj dokud nejsem maximálně spokojená. Na oči nanést nude stíny, oči zdůraznit modrou linkou a aby to bylo více zajímavější, rty vykreslím tmavě modrou rtěnkou. Ano, další z mých bláznivějších nápadů dávat si výraznou rtěnku.

Hodiny ukazovaly 7 hodin a 7 minut a já byla připravena vyrazit. Na nic jsem nečekala a vydala se do setmělých ulic. Monča se nakonec rozhodla na párty jít taky, tudíž jsem se pro ni stavila. Ve dveřích se však objevila cizí holka s černými vlasy, kterou jsem nikdy neviděla.
„Zíráš, co?“ Zasmála se ta černovláska, která mi otevřela dveře. Zdála se mi povědomá, avšak nepoznala jsem v ní svou nejlepší kamarádku. Nikdy by mě totiž nenapadlo, že by se někdy obarvila na jinou barvu, když jí blonďaté vlasy tak slušely.
„Krásný kotě, vůbec jsem tě nepoznala. Ale podle mého, blondýnka jsi byla také krásná.“ Pochválila jsem jí její změnu barvy vlasů, avšak ona se mírně zašklebila. Ano, o téhle změně dlouho přemýšlela, ale nikdy by mě nenapadlo, že by se opravdu nechala přebarvit. Opravdu mě to zaskočilo, ale změna to byla skvělá.
„Každá změna je dobrá.“ Odvětila mírně dotčeným tónem hlasu. Myslela, že jí novou barvu vlasů budu chválit až do nebe. Nevím, proč se cítí dotčeně, nové vlásky jí vážně sluší, jen jsem řekla, že byla blondýnka hezčí. Nezáleží přece na barvě vlasů, krásná je tak i tak.

„Kdy sis to nechala přebarvit?“ Zajímalo mě, když jsme se dostali na zastávku hromadné místní dopravy. Od domu Monči to opravdu daleko nebylo. Monča hromadnou dopravu využívá často, narozdíl ode mě. Já chodím do školy zásadně pěšky. Za prvé jsem rychleji ve škole a za druhé se chůzí alespoň proberu.

„Dnes odpoledne,“ rozzářil se jí úsměv na rtech a ve svém odrazu telefonu znovu sama zhodnotila, že chybu rozhodně neudělala.

„Proč jsi mi to neřekla? Šla bych do salonu s tebou. Taky bych už vlasy potřebovala zkrátit,“ vyčetla jsem jí a smutně pohlédla na své dlouhé a kudrnaté vlasy, které byly sice krásně lesklé, ale konečky se mi už začaly třepit.

„Nemohla, mělo to být překvapení,“ vypískla a hned ztichla, neboť jsme nastoupili do velkého autobusu, který přijel S malým zpožděním. Ani jsme si nesedly, i když by to naše nohy na jehlách nejspíše potřebovaly. Bohužel nikde nebylo volné místo, takže jsme se zastavili hned u dveří a já zachytila pohled cizího blonďáka, co na mě už pár vteřin civěl. Hmm, dala bych si říct.

Po pár vteřinách společného pohledu se na mě odvážil mrknout. Rozhodně jsem neváhala a našpulila na něj rty v náznaku polibku. Jeho zrak hned zamířil na svůj klín s vyděšeným výrazem v jeho zelených očích. Nejspíš se mu postavil. Nevyvedlo mě z míry, ani když na mě vyslal toužící pohled. Abych ho ještě více poškádlila, skousla jsem si dolní ret a své oči zabodla do jeho klína. Chudák, nevím, jak se zbaví svého stanu, který mu rostl v kalhotech rychlostí blesku, když kolem něj bylo tolik lidí. Dále bych s ním flirtovala, kdyby mě Monča, která se celou cestu koukala z okna na naše městečko, nepopadla za ruku a nevytáhla z autobusu. Nevinně jsem se usmála na toho fešáka, který mi věnoval zklamaný a frustrující pohled a následovala Monču.

„Ta rtěnka je vážně skvělá,“ pochválila mě po pár krocích Monča a já se polichoceně usmála. Třeba ta rtěnka nebyl zase tak potrhlý nápad. Jsem zvědavá, kdo mé modré rty okusí jako první...

Ahoj, jak jsem včera psala, dnes tady máte další část ❤️. Snad se vám bude líbit ❤️.