Prvotřídní trest

/44/

Plíce plné slané vody se bránily mocným vykašláváním a byly vděčny za to, že mohou opět dýchat vzduch. Z nejhoršího jsem byla venku, tudíž jsem mohla otevřít oči. Myslela jsem, že mne zachránil samotný Bůh a míním, že bych nebyla daleko pravdy. Skláněl se nade mnou totiž andělský obličej kluka z projíždějící loďky. Uvědomila jsem si to díky jeho tmavě hnědým očím, které se vpíjely do těch mých a čekaly na náznak plného vědomí.

„Are you OK?“ Otázal se starostlivě, ale já se zmohla na pouhé kývnutí, neboť jeho čokoládové oči byly středobodem mého vesmíru. Oči, které samotným pohledem vlily do mé krve neznámou vlnu energie. Energii, kterou jsem nikdy nepocítila, se rozplynula po celém těle a já přestala vnímat. Vnímala jsem jen, jak se ten pocit dostával do každého z mých nervů a způsoboval jim blaho.

Jeho otázku jsem nebrala v potaz. Jediný, co jsem vnímala naprosto všemi smysly, byla jeho dlaň držíc mě v polosedě, abych mohla vykašlat všechnu vodu, která se mi do plic vlivem paniky dostala. Jeho dlaň působila tak konejšivě, že mi ani tlačící kámen do zad nevadil tolik jako bolest pocházející z plosky chodidla.

Namísto odpovědi jsem zaúpěla směrem k poraněnému chodidlu. Nejprve na mě jen tak nechápavě hleděl, dokud nepochopil, že mohu mít v chodidle zapíchnutý osten mořského ježka. Přesunul se k chodidlu za účelem zjištění zranění, zatímco jsem klesla na mokrý kámen a zavřela víčka bolestí. Ačkoliv jsem u moře nikdy nebyla, věděla jsem, že v moři tyhle pichlavé potvory existují, ale to bych nebyla já, abych dbala na svou ochranu. Vlastně jsem ani nemohla, neboť jsem se tady vlastně objevila náhodou. Nemohla jsem tušit, že mě matka dotáhne do téhle díry, natož si koupit speciální boty do moře.

    Sklonil se k mé noze, aby mi osten vytáhl zuby, jelikož ani jeden nenosíme po kapsách pinzetu. Úlekem jsem se ale posadila, neboť jsem dostala strach, že se o osten poraní i on. Opak byl ale pravdou. Jeho zkušená ústa vytáhla osten bez jakéhokoliv  problému, pokud tedy nepočítám mé syknutí. Nejspíš se s mým případem nesetkal poprvé. Pomalu se ke mně přesunul a tím mi dal prostor prohlédnout si jeho svalnaté tělo, které vypadalo zblízka ještě líp. Kapky vody stékající z jeho vlasů na objemnou hruď mi objasnily celou situaci. I prázdná loďka kymácející se do rytmu vln v hlubinách moře mluvila sama za sebe. Byla poměrně daleko od pobřeží, na kterém se mi neznámý záchrance snažil pomoci, a mě došlo, že pro mne musel skočit. Jak mě dostal na břeh polomrtvou jsem ale opravdu nechápala. To avšak není tolik podstatné, neboť na mě starostlivě upřel své tmavě hnědé oči a dožadoval se pozornosti.

„Are you OK?“ Otázal se znovu, aby se ujistil, zda jsem opravdu v pořádku. Veškerá slaná voda z plic byla pryč a kromě drobné bolesti chodidla mi už nic nebylo a proto se mu mohla klidně odpovědět: „Ano, jsem.“

Můj jazyk ho nejspíš překvapil, protože povytáhl obočí a zmateně se usmál. Když mě ale upřeně pozoroval a neměl se k rozhovoru, nedalo mi a prostě se ho musela zeptat, zda mluví i česky: „Do you speak czech?“

Netuším proč, ale v tu chvíli jsem si přála, aby česky mluvit uměl. Byla by škoda ztratit tohohle frajera. Obzvláště tak hezkého muže, který je zároveň i můj záchrance.

„Ano,“ zazubil se mile. „Umím více jazyky, mezi které patří i čeština.“

Obočí mi vyskočilo snad do mořských výšin, neboť mne zajímalo, kolika jazyky skutečně umí. Už z toho důvodu, že ani jeden cizí jazyk není zrovna můj šálek kávy.

„Marko,“ prozradil sebevědomě své jméno a zaujal vzpřímený postoj při nabízení své pravičky.

„Sofie,“ usmála jsem se na oplátku přijímajíc pravičku. „Děkuju za záchranu.“

Jindy bych mu hned vlepila polibek na seznámení, avšak místní zvyky byli nejspíš odlišné proti těm mým.

„Neobvykle hezké jméno,“ poznamenal mimochodem. „To nestojí za řeč, neznáš tajemné hlubiny a nebezpečí našeho moře.“

Jakmile to dořekl, tajemně se usmál a mě zarazilo, co tím myslel. Myslím, že se to ale stejně nedozvím, poněvadž se pouze kouzelně usmál a svým zrakem sklouzl na mou pohmožděnou nohu.

„Osten je naštěstí venku,“ oddechl si, aniž by nezapomněl konstatovat něco víc. „Byla by škoda takové nožky.“

„Prosím?“ vyprskla jsem smíchy, jelikož jsem nepochopila význam jeho slov.

„Takové pěkné nožky,“ upřesnil se zazubením. „Náhodou si myslím, že by si zasloužila bolestný v podobě výborné zmrzliny. Co ty na to?“

„Jestli myslíš, že si to taková zlobivá holka jako já zaslouží, ráda pozvání příjmu,“ podotkla jsem a šibalsky mrknula. Odpovědí mi nebylo ani slovo, ale to, že mne zvedl do své náruče.

„Myslím si, že kvůli tvému akutnímu handicapu jsem v převaze, tudíž se nebojím, že by jsi mohla něco nekalého provést,“ ujistil mě, aniž bych něco řekla. A nebylo to jeho převahou slov, ale elektrizováním našich spojených těl, které jsem nikdy nezažila. Nádherné elektrické napětí vznikající třením dvou těl při přesunu z vln zrádného moře do bezpečí.

    Stejně bylo zvláštní, že jsem se nechala cizím klukem nechat pozvat na zmrzlinu. V Česku by to pro mne nebylo ojedinělé, ale na dovolené mi to přišlo podivné. Podivně pěkné. Přestože ho znám sotva pár minut, přišlo mi, že ho znám celou věčnost. Divné, že? Že by osoba z minulého života? Deja vu?

    Nechal mě sebrat si všechny saky paky, dokonce mi galantně vzal tašku a já ho slepě následovala do jedné z vyhlášeného podniku se zmrzlinou, aniž by někomu vadila osamělá pohupující se loďka Marka za našimi těly.

Jsem zpátky s další kapitolou🤗. Nedávno tenhle příběh překročil 1000 přečtení, za což vám neskutečně děkuju 💓💓. Jste nejlepší! 😇