Pohled Harryho
Probudil jsem se v nemocnici. Bolela mě hlava od doznívajici narkózy ale to jsem ignoroval. Stoupl jsem si z postele a trochu zavrávoral. Chytil jsem se za stěnu a šel ke dveřím. Jenže to už se do pokoje řítil Liam i s Jamesem.
"Děláš si srandu?! Jak to že neležíš?!" Vykřikl na mě jak na malé dítě. Noha mě bolela víc než jsem si dokázal připustit.
"Musím najít Niky!" Křikl jsem na něj zpět a chytil se za hlavu. Ta bolest byla příšerná.
"Zbláznil jsi se! Potrháš si stehy! Dělej jdeme zpět" řekl naštvaně a podepřel mě.
"Snažíš se marně já jdu hledat Niky!" Pustil jsem se ho a pokračoval i přes tu ohromnou bolest dál.
"Přeskočilo ti!" Vypadl do mistnosti i Niall.
"Musím ji najít"
"Nech to na policii!" Řekli všichni jednohlasně. Podíval jsem se na ně a kývl hlavou.
"Dobře takže si nenecháš říct" řekl už opravdu naštvaně Liam.
"Ne!" Odpověděl jsem mu vzdorovitě a vykročili z pokoje. Ušel jsem dobrých pár kroků když v tom mě chytila něčí silné paže. V tu stejnou chvíli jsem ucítil i ostrou bolest v tom druhém stehnu.
"Aaaau! Co to?" Začala se mi motat hlava ještě víc než předtím. A začal jsem padat k zemi. Uviděl jsem Liamuv obličej.
"Tohle tě uklidní a alespoň nebudeš přemýšlet nad blbostmi" řekl přísně
'Není to blbost jen ji chci najít' řekl jsem si pro sebe a už se mi zavřely oči
Pohled Niky
Nejspíš jsem usla protože jsem se probudila někdy ráno. Bylo mi velké teplo. Rychle jsem vstala z postele a vyběhla z pokoje. Po schodech dolů.
"Je tu někdo?!" Zakřičela jsem, ale ukázalo se že jsem tu sama. Běžela jsem ke vchodových dveřím a vzala jsem za kliku. Marně bylo zamčeno. Rychle jsem se vrátila zpět a zkusila další místnost soudím podle vybavení že to byla kuchyň.
"No tak" otevřela jsem okno, ale byly v něm mříže. Zavřela jsem ho a slezla ze stolu. Sedla jsem si pod něj a začala znovu brečet.
Po asi půl hodině cvakly dveře. "Jsem doma" ozval se táta. Já jsem mlčela a pořád seděla pod stolem.
"Kde jsi!?" Křikl znovu.
"Tady" vylezla jsem z kuchyně a šla zpět nahoru po schodech.
"Vidím že už jsi se tady zabydlela" usmál se
"Nikdy chci zpět domů!" Vytriskly mi slzy. Zavřela jsem se v té mistnosti co měla představovat můj pokoj. Začala jsem shromažďovat věci potřebné k útěku. V jedné ze skříňí jsem našla batoh. Byla v něm peněženka a v ní pár Vietnamských peněz. Dál jsem ho už neprohlížela a hodila do něj nějaká trička kalhoty a mikynu. Sešla jsem po schodech a už předtím jdem si všimla lahví na kuchyňské lince. Vzala jsem si jednu a vyběhla zase nahoru. Strčila jsem ji do batohu a ten dala do skříně. Doufám že se dostanu zpět co nejdřív.
