"Myslela jsem ze jsi zapoměl a byla jsem ráda"
"Ale prosím tě"
"Dáme si takovou domluvu jo?"
"A to jakou?" Usmál jsem se na ni
"Nebudeme nic slavit a tím pádem nebude ani prohlídka"
"Tak na tohle můžeš zapomenout"
"Ne, ale fakt tak nebudeme to slavit alespoň"
"Dobře dobře"
"Vyprávejte mi o tom setkání" pripojil se James.
"Možná cestou do nemocnice"
"Do nemocnice?"
"Správně sluch máš v pořádku"
"Ne nepojedeme tam!"
"Nebudu s tebou diskutovat. Teď ti ještě obvážu tohle" zase jsem ji chytil za zápěstí a natáhl ji ruku směrem ke mě.
"Au! Ale jemně prosím"
"Děláš jako bych to někdy dělal jinak"
Vzal jsem obvaz s polštářkem a ruku ji obmotal.
"Jamesi prineseš ji prosím nějaký oblečení" poprosil jsem ho a za chvíli už byl zpět s šedým trikem a černýma legínama.
Pomohl jsem Niky se do toho nasoukat. Na věšáku si vzala bundu a obula si boty. Za chvíli už jsme jeli
"Tak já vám tedy řeknu ten příběh"
"Neeee"
"Alespoň kousek" začal jsem vyprávět.
*flashback*
"Další prosím" vyšel jsem z ordinace doktora Milese. Dneska tu za něj zaskakuju na dětském odďelení. Onemocněl stejně tak jako asi polovina nemocničního personálu. Ve městě je epidemie chřipky a já nemám ani zdravotní sestru. Na všechno jsem tu sám. Sedl jsem si za pracovní stůl a naťukal jméno holčičky která se schovávala za svou maminkou. Nikola Peterson.
"Máš moc hezké jméno a neobvyklé čekal bych ho s 'C'" usmál jsem se na ni což nemohla vidět protože jsem měl roušku. Snažil jsem se být přátelský aby se mě nebála.
"'K' má po mě jako Katherine" usmála se na mě její mamina a v ten moment jsem se zamiloval. Tak krásný úsměv jsem nikdy neviděl. Holčička ho bude mít nejspíš po ní, ale teď mi ho nejspíš neukáže. příliš se bojí. Dopsal jsem a otočil se zpět.
"Tak co vás zamnou přivádí? Tedy za panem Milesem já jsem jen záskok" posunul jsem si brýle víc na nos
"Tady Niky byla pozvaná na preventivní prohlídku" vysvětlila mi její maminka
"Dobrá tedy" zase jsem zapsal údaje do počítače. A rozešel jsem se směrem k ní. Roušku jsem si stáhl pod bradu.
"Ahoj Niky já jsem Harry" podal jsem ji ruku, ale ona se jen podívala na svojí maminku
"Já vím znám tě" řekla vesele a zaradovala se.
Usmál jsem se na ni.
"Necháš mě abych tě prohlédl? Je to moc důležité"
Holčička se znovu podívala na svojí maminku a ta na ni kývla "jen běž s panem doktorem" ona se na mě nedůvěřivě podívala a chytila mě za ruku. Byla na svůj věk docela malá.
Změřil jsem ji a zvážil.
"Dobře tady bychom to měli takže si tě posadím sem ano?" Poklepal jsem na lehátko. A ona přikývla. Pomohl jsem ji nahoru a maminka ji sundala tričko.
"Teď si poslechnu jak ti tluče srdíčko" informoval jsem ji a ona se na mě vyjeveně dívala. Nasadil jsem si stetoskop do uší a začal poslouchat.
Všechno se mi zdálo v pořádku.
"Tak jo teď ti změřím tlak. Už ti to někdy dělal pan doktor Miles?" Holčička jen kývla na souhlas
"Dobře takže víš že se nemusíš ničeho bát" znovu přikývla
*konec flashbacku*
