Jezdecká akademie Galgi

První

Dnešní den byl normální, začínal jako jeden z naprosto obyčejných. Ranní rutina a poté mě řidič odvezl do školy, abych stihl první hodinu na Soulském institutu, který tvrdí, že je jen pro nadané studenty, pravdou je, že tato škola není pro nadané, ale pro bohaté a problémové. Což byla jednoznačná jízdenka od mého otce.

Někdy si říkám, co je vlastně horší, být ve škole nebo doma s otcovou novou manželkou, které bezpochyby jde jen o peníze. Můj otec je na svůj věk zachovalí, ale až tak, že by na něj letěli ženy, které jsou věkem blíže ke mě než k němu to opravdu ne. Možná to bude jeden z důvodů proč mi dělá ze života peklo, protože nejsem tak blbý a umím si dát dvě a dvě dohromady.

"Jeone Jungkooku, okamžitě pojď dolů." Zaječela na mě macecha z koupelny, kde se znovu krášlila, aby před mým otcem a jeho obchodními partnery vypadala, co možná nejlépe. Proč všem jen záleží na vzhledu? Je to otřesné. "Proč jsou s tebou pořád problémy, čím jsem si to zasloužila, takové dítě." Došla ke mě a zadívala se na mě. To nemáš ve skříni něco jiného než černou mikinu a potrhané rifle. Už zase jen pohled na vnějšek, i když si myslím, že kdybych si náhodou vzal společenský úbor její pohrdaví výraz z jejího obličeje nezmizí. "Tak se alespoň trochu uprav." Další pohled už mě nevěnovala a znovu si začala česat své dlouhé blond vlasy. Je jen otázka času jež dojde otec domů a já se znovu budu muset tvářit jako vzorný syn pro jeho společnost, jako skoro každý den.

Uběhl další týden a já si pořád víc a víc připadám jako ptáček v kleci, nemůžu už ani vídat svého nejlepšího kamaráda. Mám toho teď už opravdu dost. Otcovi schůzky jsou častěji a častěji a já jsem pořád drzejší a nejvychovanější spratek podle paní dokonalé. Kdyby jen tušila co vše provádím, otec to naštěstí vše moc dobře ututlává, tak o ničem neví.

Rychle jsem vyletěl z bytu, který sdílím s ní a mým otcem v Gangnamu, nejbohatší čtvrti v Soulu. I když mě má otec pod drobnohledem, jakožto jeho jediné dítě, dnes má důležitou poradu v jiném městě a já jsem zase po dlouhé době volný. Po škole se budu moci vypařit. Kdybych náhodou do školy nedorazil, hned by o tom věděl.

Škola, místo veškerého utrpení, vypadá na pohled opravdu hezky. Jen kdyby někteří věděli, že ty vysoké ploty nejsou jen módní doplněk, ale opravdu slouží k udržení studentů v budově. Rychle jsem došel do své třídy a zalehl jsem do zadní lavice. Moje místo bylo úplně vzadu u okna, do kterého jsem se díval na rušnou ulici Soulu a malí parčík naproti budově, když jsem zrovna nespal.

Z mého polospánku mě vytrhl známí hlas, to mě nemohou nechat být. "Jeon, dávejte pozor, v mých hodinách se nespí." Na to jsem protočil oči a s opřenou hlavou jsem se díval do dáli. Stejně nemám zapotřebí její výklad poslouchat. Nikdo zde jí nevnímá, je to pro všechny jen ztráta času. Chtějí jen aby jsme se tvářili, že posloucháme. Smutné...

Den ve škole mi naštěstí utekl rychle, neměl jsem dnes ani moc předmětů a půl dne jsem stejně zvládl prospat na své velké černé mikině, která mi dělala polštář. Před budovou jsem čekal na svého Hyunga z vedlejší třídy, docela mě mrzí, že nejsme spolu ve třídě, aspoň bych měl s kým si povídat. "Čau Chimchim, nějak pozdě ne." Došel ke mě a chytl mě kolem ramen. "Nebuď nedočkavej Kooku." Sice je starší, ale je o výrazný kus menší než já a hlavně s jeho vlasy, který si pro hec nabarvil na růžovo, si z něj musím dělat ještě větší srandu. "Máš něco?" Šibalsky se usmál a to bylo znamení, že ano. Bylo to jediné hezké rozptýlení v tomto falešném světě a ještě hudba jednoho Rappera, ale o tom jindy.

Vyšli jsme spolu pryč směr staré kasárny, který byli ještě dobrý kus za městem. Do hodiny jsme naštěstí byli u nich, přeci jen tímhle směrem moc autobusů nejezdí. Venku se začalo už pomalu stmívat. Nebyl jsem tu už několik dní, dost mi to chybělo, už jsem na sobě začínal poznávat nepříjemné stavy, kterých se snažím co nejvíc vyvarovat.

S Jiminem jsme byli v drogovém doupěti nebo jak by jsme řekli oba náš druhý domov. Byli tu další čtyři kluci, všechny tady jsem dobře znal, jen nám drobně kývli na pozdrav a mi se vydali do druhého patra, kde jsme s Jiminem vytáhli dvě stará křesla, aby jsme to tam měli alespoň trochu pohodlnější. Posadili jsme se a zapálili mezi námi jednu svíčku, aby jsme navodili příjemnou atmosféru a hlavně, aby jsme na naší potřebnou drogu viděli. "Tak do toho," pousmál se Jimin a podal mi to.

"Tohle mi tak strašně chybělo," usmál jsem se na Jimina, který vypadal opravdu spokojeně. Ten se na mě ušklíbl, "mě taky Kook, bůh ví kdy se sem zase dostaneme." Oba jsme tam byli ještě pár minut bez hnutí a užívali si krásného pocitu nic neřešení. Poté se prudce Jimin zvedl, "zvu tě na jedno." Podal mi ruku, kterou jsem hned přijal, také už jsem začínal pociťovat velký nárůst energie. Zvedl mě do stoje a vydali jsme se vstříc rušnému Soulu.

Došli jsme do Chimova oblíbeného baru. Objednal nám oběma panáka vodky. "Tak na, ani nevím co." Zasmál se, má strašný smích, úsměv má krásný, ale smích zní otřesně. Raději jsem to nijak nekomentoval a vzal si sklenici s alkoholem do ruky. "Tak do dna," zvedl jsem skleničku a připili jsme si.

Samozřejmě jsme nezůstali u jedné skleničky, Jimin to do mě lil pořád. Začal jsem ztrácet pojem o čase, jestli je devět večer nebo dvě ráno jsem nevěděl. Vše se mi pohupovalo. Nějakým způsobem jsem se dostal z baru pryč, ve snaze se nějak dopotácet domů, jestli se do rána neukážu otec mě zabije. Jestli tam zůstal Jimin nevím, nějak jsem to neřešil. On už není malí dokáže se o sebe postarat.

Zkusil jsem dojít k sobě domů, jenže cesta se mi dost motala a vlastně jsem ani nevěděl, jestli jdu správně. "Pane jste.."