Poslední Hřích 2

53. Dva koně, dva jezdci

Dva koně jeli zběsilou rychlostí a když z nich jel z opačného směru, takže se stalo to že se střetly. Nejednom koni seděla žena a na druhém muž. A setkaly se náhodně na jedné lesní cestě v zatáčce, kterou lemovaly stromy, takže ani jeden ani ten druhý žádného jezdce před sebou neviděl.

,,Pro Boha!" vykřikl Aladár Dantós, protože najednou se před ním vynořil někdo na koni a oba koně, kteří byly v rychlém trysku se náhle splašily a onu druhou osobu vyhodil kůň ze sedla.

Aladár k ní přispěchal a pomohl té osobě na nohy a najednou uviděl že to byla žena ,,Velice krásná žena, dalo by se říct," řekl si pro sebe a podal té neznáme ruku aby mohla vstát. ,,Jste v pořádku?" zeptal se a v hlase měl opravdu starost.

,,Já..ano..Myslím že ano. A vy?" řekla Dalma Farkasová a když si oprášila sukni, tak se jejich oči setkaly a vpily se do sebe.

,,Já ano..jsem v pořádku..ale mám strach o vás. Promiňte mi to že jsem vám vyplašil koně, ale vy jste se tu objevila tak náhle," odpověděl Aladár a přitom ji nespouštěl z očí.

,,Já..sama jsem ho hnala. Svého koně," řekla po chvíli Dalma a přitom odvrátila pohled, protože měla pocit že se ji jeho oči zaryly až do mozku. Přešla proto ke svému koni, aby zkontrolovala jak na tom je. ,,A myslím že i kůň je v pořádku, takže mi nic nebrání zase jet," odsekla hned na to a pak se opatrně vyhoupla do sedla, protože náhle ucítila bolest v boku a taky v zádech a v koleni.

 Ale nedala na sobě nic znát.  

,,Počkejte ještě," řekl Aladár a přitom chytl opratě od jejího koně spolu i s její rukou.

,,Jsem rád že jste v pořádku a ještě jednou prosím za prominutí," dodal a přitom se jeho ruka dotkla lehce a hřejivě její. ,,Vy se mi nemáte za co omlouvat, to spíš já, že jsem svého koně tak hnala," odpověděla Dalma Farkasová a přitom sklopila pohled, aby se vyhnula pohledu do jeho očí.

,,Ale to já taky..já jsem taky svého koně hnal jako o život a nebýt toho, tak bych vás nepotkal," řekl a pak ani Dalma nevěděla jak se to vlastně stalo, ale po chvíli byla nahnutá směrem k němu a oba si hleděly z přímá do očí a chyběl už jen kousek k tomu aby se jejich rty setkaly.

Aladár ji pohladil po tváři a ona ucítila na svých lících hřejivý dotek.

,,Tak sbohem," řekla a pak už svého koně pobídla do pohybu.

,,Počkejte!" vykřikl Aladár, ale Dalma ho neslyšela, nebo spíš ho slyšet nechtěla. Chtěl rychle nasednout na svého koně a dohnat ji, jenže náhle jeho oči zabloudily na místo kde spadla a uviděli něco co se lesklo v trávě.

Aladár došel k tomu místu a uviděl na trávě ležet brož, která se krásně leskla při západu slunce.

Zvedl ji a pohladil v prstech. A potom se na onu brož opět zadíval. ,,Tak přeci mi něco po vás zbylo..na památku," řekl si pro sebe a pak si připl brož na svůj kabátec.

Potom se vydal ke svému koni a vyskočil do sedla s naději že onu neznámou ještě dostihne.

Dalma se po chvíli v sedle nervózně ošila, protože si uvědomila že ji něco schází. ,,Kde je moje brož," řekla polekaně a chtěla se pro ní vrátit, ale pak ji došlo že ji asi musela ztratit přitom pádu z koně, když se setkala s tím mužem a proto se rozhodla, že se nemá cenu pro ní vracet, i když pro ní to bylo to nejcennější co ji zbylo po mamince, ale rozhodla se že se i přesto pro svou brož nevrátí.

Nechtěla se totiž opět znovu vidět s tím mužem, který se na ní díval s tak upřeným pohledem v očích.