Poslední Hřích 2

20. Nemusíš se mě bát

,,Nemusíš se mě bát Lillo," řekl gróf Roland Marton, když si všiml že se dívka krčí na sedadle v rohu kočáru.

,,Já ti neublížím," dodal a přitom se na ní usmál. ,,Neboj se a nekrč se v tom rohu. V kočáru je místa dost," řekl po chvíli a přitom ji gestem ruky ukázal, že ji skutečně neublíží. A tak se tedy Lilla, z rohu posunula blíž k němu.

,,Jak se jmenuješ..Lillo?" zeptal se a přitom na ní zkoumavě pohlédl. 

,,Jmenuji se Lilla, ale to už vám otec přestavený řekl," odpověděla a přitom se zatvářila trochu nechápavě. ,,Já vím, Lillo. Ale myslel jsem jak se jmenuješ celým jménem, pokud nějaké máš," odsekl milým hlasem a přitom se mu na tváři objevil slabí úsměv.

,,Jmenuji se Lilla Zitová a byla jsem dcera dřevorubce a pradleny," odpověděla a přitom sklopila pohled.

,,Řekni mi něco o sobě Lillo a o tom jak jsi se ocitla v klášteře?" zeptal se Roland a přitom ji pohladil po ruce. ,,Nemusíš se bát a klidně mluv. Řekni mi vše, Lillo" dodal a přitom se na ní podíval chápavým a ochranitelským pohledem.

,,Mého otce zabily císařští vojáci, protože patřil ke skupině rebelu, která bojovala za práva Uher. Zabily ho spolu s ostatními, ať už chudými, nebo bohatými..protože k věci, která se týkala lepších podmínek pro Uhry se mohl přidat kdokoliv..ať už chudý nebo bohatý..ale vy víte že některá aristokratická šlechta tady v Uhrách, podporovala právě i chudé a obyčejné lidi, při této věci, protože všichni jsme chtěli samostatné Maďarsko..A tak mého otce popravily jako psa. Zbyly jsme jen já, matka a sestra Julie..protože našeho staršího bratra popravily spolu s otcem.." řekla a přitom se trochu zasmušila.

Roland ji bedlivě naslouchal, protože až velice dobře rozuměl jejím slovům.

,,Potom jedné noci, přišla strašlivá bouřka a blesk náš malý domek v lese zapálil. Maminka se vracela ještě pro kozu a pak i spolu s ní v domku uhořela, protože na ní spadl těžký trám a nemohla se ani pohnout. Já se sestrou jsme ji chtěli pomoc, ale když tam začalo všechno padat, tak nás odehnala pryč..A tak jsme rychle utíkaly do bezpečí.. Ale pak během cesty..blesk i hrom vtloukli do stromu..a ten strom pak spadl na mou sestru Julii a ona byla na místě mrtvá..a tak jsem zbyla jen já..sama bloudící lesem..za bouřky a v zuboženém stavu..Našli mě až za dva dny nějací lidé u skal..byla jsem podchlazená..se ztrátou vědomí a vypadalo to se mnou že umřu..ale naštěstí mě vzali do nedalekého kláštera a tam se o mě postaraly," řekla a přitom ji začaly téct z očí slzy, když říkala svůj smutný životní příběh.

,,Neplač, Lillo," řekl Roland a slzy ji z tváře setřel. A přitom se jejich pohledy na dlouhou chvíli setkaly.  

,,Postarám se o tebe," dodal a přitom ji z tváře setřel poslední slzu, která zkrápěla její tvář, stejně tak jako i její krásu.