Mazlíček

-84-

Snad v životě jsem neviděla tolik aut pohromadě jako když jsme přijeli na místo konání spanilé jízdy na počest Richardova kamaráda. Hromada aut a dvakrát tolik lidí. Plac za městem původně sloužil jako vojenské letiště,ale už léta byl opuštěný a využívala ho povětšinou mládež na podobné akce nebo zde bývaly koncerty. Když zastavíme,Richard si povzdechne.

"Nesnáším takové akce"zamumlá při pohledu do zpětného zrcátka na ten mumraj. Hlava na hlavě, lidé se vyhýbají projíždějícím autům která stále přijíždějí další a další. Jsou jako mravenci, neskutečné hemžení. Upřímně jsem z toho dost nervózní. A hlavně mám strach. Odpoutám se a začnu se pomalu chystat,ale zarazí mě.
"Dokud to půjde, zůstaneme v autě. Nechci tě vodit do takového davu, neměl bych klid". Ufff, díky bohu. Posunu se tedy na sedadle a nakloním se tak, abych se mu hlavou opřela o rameno. Mimoděk se usměje a konečky prstů mě pohladí po tváři.

"Ty moje malá"šeptne. "Jsi moje štěstí. Kdyby tebe nebylo...". Nemá šanci to dopovědět, protože mu kdosi zaklepe na okénko řidiče. Otočí hlavu. Je to Quentin,musel vyhlížet auto.
Richard zavrčí něco o debilech a stáhne okénko.
"Co bys rád?". Na Quentinově tváři se opět vyjímá ten samolibý úsměv,s jakým jsem ho poznala. Když byl v noci u nás,vypadal jinak. Tak trochu vážně. Ale teď je to zase ten starý oplzlý egoista jako před tím. Do hlavy se mi vloudí myšlenka že to na Richarda sehrál,aby jej přesvědčil k závodu. Richard mu ale na závodění kývl už prve pod podmínkou že se ode mě bude Quentin držet dál,tak proč by měl zapotřebí tu noční vloupačku a přetvářku? Nějak tomu nerozumím.

"Přišel jsem se tě zeptat,jak dlouho míníš zůstat v autě, aniž by jsi za námi přišel"zasměje se Quentin. "Už po tobě byla sháňka".

"Jsme tu na čas"odbyje ho Richard. "A na víc, nemám v plánu se tu nějak producírovat. Jen mi řekni kdy se vyjíždí a jakým směrem".

"Ale ale"podiví se. "Myslel jsem, že se alespoň půjdeš přivítat s ostatními. Přátelské pokecání před závodem, už na tebe všichni čekáme". Richard křečovitě sevře volant.

"Ty moc dobře víš, že tyhle zdvořilostní fráze a nucené rozhovory nesnáším "zavrčí. "Něco jsem ti slíbil, takže svůj slib dodržím. Ale kvůli Vigovi,ne tobě. Takže mi řekni,kdy a kudy a více mi netřeba ".

„Nenech se prosit,nebuď labuť". Sice mu nevidím do tváře,ale slyším jak se daddy zhluboka nadechne. K smrti nesnáší když ho někdo do něčeho nutí či na něj tlačí. Nedej bože když ho někdo citově vydírá.A on teď přesně to dělá.Quentin se sníží,aby na mě viděl.

"Miriam, vidíš ho? Řekni mu něco,na tebe dá!". Mno,tak teď sis to posral. Richard se celý napne, odpoutá se a rázně vystoupí z auta. Quentin couvne.

"Jasně jsem ti řekl,aby jsi ji nechal na pokoji. A to zahrnuje jakoukoliv interakci".

"Jen klid, však se tolik nestalo. Proč ta vztahovačnost?" zasměje se Quentin a zní to,jako když se hihňá neukázněná školačka. Snaží se mu dát ruku na rameno v zmírňujícím gestu,ale Richard jeho ruku zprudka odstrčí.

"Nesahat! Víš to,sakra. Víš,jak mi to vadí a stejně to všechno děláš". Zavrtí hlavou.
"V noci jsi mě obměkčil zmínkou o té tragédii a já blbec se nechal překecat". Otočí se na mě,jakoby chtěl zkontrolovat zda jsem v pořádku a stále v autě. Pak se ale otočí zpět na něj. Na hrudi se mi usadí nepříjemná tíha. Celá tahle situace je mi poměrně nepříjemná.

"Richard!". Oba se ohlédnou.Nadzvednu se na sedadle, abych také viděla. Blíží se k nim vysoký zrzek. Ale jakože zrzek. Vlasy má jako oheň. Kam se na něj hrabe Bettynina hříva. K mému překvapení Richard úplně otočí.