Nebezpečná Hra

22.

Sedla jsem si na postel do rohu a přemýšlela o všem, co se tu odehrává.
Nechápu, co to celé znamená. Myslím si, že už jsem z toho cvok. Nikdo mi nechce říct, proč tu jsem a všichni si hrají na kamarády. Kromě Selly, Tu jsem si opravdu oblíbila.
Hrají tu se mnou nejspíš nějakou hru a já nejsem opožděný hráč, teda teď asi jo, ale rychle to napravím. Chtějí hrát hru, tak jí mají mít. Uvidí pravého hráče. Budu se přetvařovat, co to půjde. O nic už nepřijdu. Táta by mi určitě poradil to samé.

"Můžu?" otočila jsem se za hlasem a spatřila Harryho hlavu mezi dveřmi.

Hra začíná!

"Jistě, je to tvůj dům" řekla jsem a ironicky se usmála.

"Dobře" vešel dovnitř a posadil se na židli.

Seděla jsem a snažila se udržet v klidu. Možná jsem uvnitř měla malou dušičku, ale na povrchu jsem to nedávala vůbec znát.

"Víš, no jak jsem ti vzal tu knihu?" podrbal se na zátylku.

"Kdo by zapomněl" opět jsem se ironicky usmála.

"Jo, no vlastně jsem ti jí přinesl zpátky" položil knihu na stůl, prohrábl si své kudrliny a zase odešel.

Teď se můžu pochválit za první hereckou scénu. Nečekala jsem, že bych to zvládla, ale zvládla jsem to. Nejradši bych se poplácala po rameni a uznalecky prohlásila, že bych mohla jít na hereckou školu. Tenhle výkon by si zasloužil oskara. Ne, samozřejmě to teď přeháním, ale jsem na sebe prostě hrdá.

*Harry*

Právě jsem odešel z jejího pokoje a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Tak ironické úsměvy, přesně takhle mě dovádí k mému chování. Nesmí být taková prostě nesmí. Jinak se neudržím. Ta holka se ke mě takhle chovat nesmí nebo se já taky nebudu chovat mile. Ale musím se kvůli ní snažit.