Nebezpečná Hra

91.

Svět se zastavil. Slzy se řítily z očí jak pominuté a nešly zastavit. Hrozná bolest u srdce, jakoby do Vás někdo bodal nožem a nepřestával. Srdce pumpovalo jako o život.

Na nic jsem nečekala a utíkala pryč.
Doběhla jsem ke stolu, kde jsem popadla kabelku a vybíhala ven z restaurace.

"Jess co se stalo?!" zaslechla jsem křičet Kelly, ale na to jsem vůbec nereagovala.

Před restaurací jsem viděla toho mladého číšníka co nás obsluhoval jak nasedá do auta.

"Počkej, svezeš mě?" řekla jsem mezi vzlyky.

"Ano nasedni" otevřel mi dveře.

"Kam to bude?" zeptal se opatrně.

"Budu Vás navygovat." řekla jsem dál.

"Dobře" a už jsme jeli k našemu domu.

Rychle jsem vytáhla telefon a volala.

"Ano zlatíčko co se děje?" ozvalo se z telefonu.

"Lolo prosím vyzvedni mě za 10minut u našeho domu.

"Dobře broučku, vyjíždim." típla jsem hovor a hleděla z okýnka.

Nenávist na celý svět. Proč já? To, to trápení nikdy neskončí? Já už nemůžu. Nezvládám to.

"Tak jsme tu" vyrušil mě hlas.

"Hrozně děkuji." vybíhala jsem ven z auta.

Přiběhla jsem domu a vytáhla kufr. Začala jsem do něj házet všechny své věci. Pláč a stále ta ošklivá bolest u sdrce.

"Dohajzlu" křikla jsem.

Plakala jsem a balila si všechny své věci. Najednou jsem uslyšela troubení z venku.

Popadla jsem kufr a vyběhla ven. Věci jsem dala do kufru u auta a nasedla ke spolujezdci vedle Loli.

"Zlatíčko co se stalo?" vtáhla mě hned do objetí Lola.

"Jeď prosím" na nic nečekala a odjížděla od domu.

***
Milion zmeškaných hovorů, neskutečně moc zpráv od Harryho. Ležela jsem a plakala.

"Zlatíčko nechceš něco?" zeptala se Lola ,když stála v pokoji.

"Ne, děkuji" utřela jsem si slzy.

"Pojď ke mně." přiběhla ke mně a usedla na postel , kde mě opět vtáhla do objetí.

Ta bolest, ta hnusná odporná bolest. Zatracené slzy. Znáte ten pocit, kdy už jste úplně vyčerpané? Kdy už opravdu dál nemůžete? Kdy už je toho na vás hrozně moc? Jen brečíte a nevíte co teď bude? Ano, to přesně teď zažívám. Osoba, která pro mě byla teď vším, mě poslala silně do kolen. Vrazila mi kudlu do zad. Podkopla mi nohy, když jsem se na ně konečně postavila. On mi ublížil, už zase mi ublížil.

On tu teď měl být semnou. Měl teď ležet vedle mě. Měli jsme si povídat o malém. Měli jsme se teď smát. Měli jsme dělat ty kraviny jako vždy. Měli jsme to být my.
Místo toho tu jsem jen já. Jen já sama s mým malým synem, krerý to všechno prožívá semnou.
Jsem tu já, ubulená, nešťastná holka.

"Doufám,že ty mě nikdy neopustíš." pohladila jsem si napuklé bříško.