Nebezpečná Hra

Kurva, kde to jsem

Otevřela jsem oči a hrozně mě bolela hlava. Myslela jsem že se mi roztříští na milion kousků.
Pomalinku jsem se zvedla a rozhlédla po pokoji. Až teď jsem si všimla, že nejsem ve svém pokoji, ale úplně v cizím. Odkryla jsem peřinu a všimla si, že na sobě nemám své šaty, ale úplně cizí triko, které mi dosahovalo po kolena.
Vystřelila jsem se z postele a zamířila ke dveřím, abych se dostala ven. Ale byly zamknuté. Došla jsem ke druhým a otevřela je. Byla tam koupelna. Musím uznat, že je to tu krásný, všechno to muselo být hrozně drahý. Ale proč tu jsem a proč jsem zamčená.

Další můj nápad byl, že bych mohla někomu zavolat. Ale nikde tu nebylo ani moje psaníčko a ani věci. Doprdele, kde to jsem? A v tom jsem začala panikařit.

Rozeběhla jsem se ke dveřím a začala na ně silně bušit, kopat do nich a křičet.

"Haloo ,pomozte mi někdo" křičela jsem asi stokrát, ale nic. Sjela jsem podél dveří na zem a začala brečet.

"Pomozte" špitla jsem mezi vzlyky.

Sedím na té zemi dál a dál a pozoruji hodiny na protější stěně. Až když ručička oběhla kolem dokola, tak jsem se přemístila na postel. Zase jsem koukala do blba a byla jak vygumovaná. Občas mi po tváři sjede slza a spadne do mého klína. Co se to děje?

Přešla jsem k oknu a chtěla jsem ho otevřít. Nechápu, jak tohle mohl někdo udělat, ale na okně nabyla žádná klika. To okno nejde otevřít. Buď se tady udusím a nebo to okno budu muset prostě vysklít. Je to ale dvojité sklo a pochybuji, že bych ho dokázala rozbít.

Další hodinu jsem chodila po místnosti sem tam a tahala jsem se za vlasy, které byly příšerně zacuchané a slepené.

Další dvě hodiny jsem seděla v koutě na zemi a brečela. Nezadržitelný pláč doplněný o vzlyky. Stále se mi nedostalo žádné odpovědi. Bušila jsem do dveří každou hodinu a stále nic. Buď jsem tady naprosto sama a ještě zamčená v jednom pokoji. A nebo celý svět vymřel a jediná jsem přežila. To první je asi nejchytřejší varianta, protože to druhé je naprostou hovadinou, jakou jsem kdy mohla vymyslet.

Tohle to všechno mě tak vysílilo, že jsem byla unavená. Jenže se bojím, že když usnu, tak se mi něco stane. Marně jsem se ale přemlouvala, abych vydržela vzhůru. Moje tělo si stejně dělalo co chtělo a já jsem chtě nechtě usnula.

***

Moc světla. Zakňučela jsem v duchu a pootevřela jedno oko, Zjistila jsem, že světlo jde z chodby, ale stejně mu něco brání k úplnému průniku do pokoje, kde se nacházím. Zaostřila jsem tedy a uviděla jsem ve dveřích stát nějakou postavu. Kruci!

Stačila setinka a já hned poznala osobu kvůli, které tu nejspíše jsem.