Nebezpečná Hra

95.

"Je u něj teď doktor." řekl mi Niall.

"Ja.. Ja.. Jak se to stalo." pověděla jsem celá rozklepaná. Neměla jsem už na nic sílu.

"To ti poví potom on sám." pohladil mě po tváři a setřel tak slzy, které stále stékaly po mé líci.

"Tak hrozně se o něj bojím Nialle." plakala jsem. Slzy dopadaly na Niallovo hruď.

"Bude v pořádku, musí." utěšoval mě stále dokola.

***
Je to jako celý den. To čekání na primáře než nám oznámí jak na tom Harry vůbec je. Nesnášim tu bezmocnost. Nesnášim ten pocit plný strachu a neděje, že je vše v pořádku.
Musí to být v pořádku. Potřebuju ho. Potřebuju ho já a i to malé.

Kelly, Zayn, Niall a já jsme čekali než se vše dozvíme. Ani si neumíte představit jak jsem vysláblá, unavená. Nejradši bych se položila do nekonečného spánku.

Najednou se otevřeli dveře a znich vyšel primář.
Všichni jsme otevřeli oči a čekali co přijde.

"Jak je na tom?" vychrlil na něj Niall.

Já se nezmohla ani na slovo.

"Museli jsme zastavit krvácení do břicha. Rána zasáhla velmi špatné místo, ale zvládli jsme to. Měli by být v pořádku. Necháme si ho tu pár dní ještě poležet. " dořekl a mně po této větě spadl kámen ze srdce. Jako doslova.

"Můžu ho vidět?" zeptala jsem se.

"Jistě,ale stále spí." řekl primář.

"Nevadí, potřebuju ho vidět." slza se vykutálela z oka.

"Dobrá , tak jděte." usmál se.

Zvedla jsem se ze židle.

"Vy nejdete?" zeptala jsem se ostatních.

"Nene, buď s ním chvíli sama. Přijdem zítra. Jess až odsud půjdeš zavolej mi, zajedu pro tebe." řekla Kell.

"Dobře." usmála jsem se.

Kráčela jsem chodbou a přála si být už u něj.

Pomalu jsem začala otevírat dveře od pokoje, kde leží Harry.
Celá rozklepaná a ubulená.

Dveře jsem otevírala opatrně. Ani jsem se na něj nepodívala a zavřela je zasebou.
Najednou jsem se na něj podívala.

Vidět ho na všech těch přístrojích. Tak bezvládného, na nic se nezmůže.

Hned jsem se rozešla k jeho posteli a usedla vedle něj na židli.

Slzy se mi opět vyřítily z očí. Tak moc je mi ho líto. Vidět ho tu takhle, tak moc mi to trhá srdce.

"Harry, miláčku můj. Tak moc tě miluju. Hrozně se za všechno omlouvám. Nechci tě ztratit, nechci, nikdy. Já a i to malé tě potřebujem, chápeš? Oba dva. Bude celý ty, věřím ti, ve všem ti věřím. Budeme chodit na procházky, budem se mazlit, budeme stále spolu. Miluju tě a vždycky budu."

Hlavu jsem složila do rukou a začala plakat.

"Jess, také tě miluju." uslyšela jsem známý chraplavý hlas.