His Eminence /CZ/

Premier

Armand Jean du Plessis de Richelieu (9. 9. 1585 až 4. 12. 1642) byl francouzský duchovní, šlechtic a státník, především známý jako první ministr krále Ludvíka XIII.

Kardinál Richelieu působil neskutečně impozantním dojmem. To si Elaine ověřila, když se otočila a roztřesenou rukou vzala svícen, aby si ověřila s kým že to má tu čest. Ne že by to potřebovala.

Stál tam, ruce sepnuté před tělem, přes ruku přehozenou sutanu, to aby ji netahal po zemi. Černá kůže ze které byl jeho oděv udělán ještě podtrhovala děsivost nastálé situace.

"Vaše Eminence?" řekla skoro neslyšně dívka a postavila se. Pokud jste si ještě do této chvíle neudělali obrázek o tom, jak vypadá, bylo by vhodné vám sdělit že Elaine byla poměrně hubená a drobná s krásnou jemnou tváří, která však momentálně vypadala tak bledě a na pokraji smrti jak jen to bylo možné.

"Nenuťte mě opakovat mou otázku." odpověděl jí a udělal tři kroky k ní, takže už jí musel vidět do tváře. Elaine jakoby zamrzla, nedařilo se jí ani pohnout, ani vydat hlásku. Jen koukala na muže před sebou a prohlížela si ho. Mohla by vystihnout a zapamatovat si každičký detail jeho tváře, která ve světlu svíček vypadala jako mramorová socha.

"Pane, já jsem..." začala po nějaké době a ustoupila dozadu. Pohled zabodla do země, protože nemohla vystát jeho oči. "Já jsem si tady jenom četla."

"Četla..." poznamenal a přešel ke stolu, aby se na knihu podíval blíž. Elaine mu uhnula a pozorovala ho. "Vy děláte služebnou?"

"Ano, pane." přikývla a raději položila svíčku zpátky na stůl, protože se jí neskutečně třepala ruka a nechtěla, aby to Richelieu poznal. Ten, abychom nepodceňovali jeho schopnosti to zcela jistě zaznamenal, ale neviděl důvod to nějak ventilovat. Byl zvyklý, že se ho lidé bojí, jenomže tady to bylo něco jiného. Něco osobnějšího.

"Ty umíš číst? Já myslel, že dívky z venkova..."

"Jsem z dobré rodiny." vyhrkla a až pak jí došlo, že mu vlastně skočila do řeči. Jeho to rovněž zarazilo, otočil se na ni a věnoval jí zkoumavý pohled.

"Ale dobré vychování nemáte." sykl a zadíval se na ni. "A to nemluvím o tom, že se mi podle všeho pravidelně vloupáváte do knihovny."

"Omlouvám se." sklopila pohled a v duchu se modlila, aby to ve zdraví přežila. "Omluvy jsou jen slova. Omluvy nic neznamenají."

"Omluvy mohou znamenat mnoho, jsou-li míněné vážně." pronesla a tak nějak nevěděla co to do ní vjelo. Nebo spíš, ano věděla. Vloupala se k němu do knihovny a teď se snažila aby si ji zapamatoval. Protože když si ji zapamatuje, je tu vyšší možnost, že ji nechá naživu. A nebo ji prostě nechá zabít, právě z toho samého důvodu. Každá možnost byla špatná, ale Elaine neměla v povaze nechávat se utlačovat. Radši by riskovala svůj život, než se nechat zotročit.

"A podle všeho jste také neskutečně drzá." sykl a promnul si bradku. Dívka polkla a hrdě zvedla hlavu. "Někteří lidé by řekli, že odvážná."

Ale i na to měl Richelieu odpověď, přestože dle výrazu očividně nečekal, že se mu postaví i podruhé. "Odvaha ale není ničím jiným než maskovanou hloupostí."

Ona pokrčila rameny. "Já vám to nechci vyvracet, ale odvaha podle mě je nezbytnou vlastností každého člověka a s hloupostí nemá co dělat." To o co se tu pokoušela bylo buď geniální a nebo cesta do pekel. Upřímně doufala, že jí to zachrání krk.

Zatím se jí to očividně dařilo a kardinál udělal krok dozadu. "Jméno."

"Cože?" nakrčila obočí a Richelieu nejdřív oči zavřel a pak je obrátil v sloup. "Tvoje jméno."

"Elaine LaBlanc, pane." polkla a vypadala poněkud vyděšeně. Neměla nejmenší tušení, co se bude dít, ale podle toho co slyšela ji teď buď obviní z krádeže, nebo nechá zmizet. Nebyla hloupá, všímala si věcí okolo sebe. Ani v nejmenším nechtěla, aby tento muž věděl jak se jmenuje. Nejraději by zůstala skryta ve tmě, ale to už nemohla. Na to měla myslet předtím, než se mu vloupala do knihovny.

"Dobře tedy, Elaine. Zítra ráno za svítání chci abyste byla nachystaná ve vstupní hale. Vezměte si nějaké lepší šaty. Jestli tam nebudete, vyvodím si z toho následky. Pokud tam ovšem budete, jsem ochotný být tak laskavý, že bych tento váš incident mohl i zapomenout." Mezitím co ta slova říkal, zvládl si ji prohlédnout od hlavy k patě.

Dívka tam stála a koukala na něj jako by byl duch. Otevřela pusu a chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela a jen přikývla. Tohle tedy vážně nečekala. "A teď jděte pryč. Mám práci, takže bych byl rád, kdybyste tady nepřekážela."

Elaine pořád nechápala co se tady děje. Vzala svícen, ale když si všimla výrazu, který se prvnímu ministrovi objevil na tváři, raději ho tam nechala.

"Co přesně po mě chcete?" zeptala se, když už měla otevřené dveře a chystala se k odchodu. Potřebovala to vědět. Byla ten typ co potřebuje svůj život držet pevně v rukách a to za všech okolností.

"Existují místa, na kterých budou vaše schopnosti... Cennější." oznámil a ani nezvedl pohled od knihovny. Ona na něj ještě chvíli koukala, na toho muže jehož šedé vlasy odrážely světlo svíčky a nabíraly tak různých odstínů. Kdyby nebyl tak děsivý, tak by řekla, že tahle nakrčený u jedné z poliček s knihami vypadá i velmi laskavě.

Ovšem když pak ležela ve svém pokoji a koukala na kříž nad postelí, v jejích myšlenkách už se kardinál Richelieu vyskytoval jenom jako kdosi, kdo ji bezprostředně ohrožuje. Ohrožoval ji, bála se ho a upřímně doufala, že nezaspí. I když, bylo vysoce pravděpodobné, že tuto noc nebude spát vůbec.