His Eminence /CZ/

Trente - deux

Richeliu vytvořil svou politikou centralizovaný, autokratický stát, čímž položil základy pozdější Velké Francouzské revoluci.

"Ne, ne, ne, ne! Slečno LaBlanc, to není koště, to je kord!" křikl D'Artagnan a jen tak tak uhnul před padající zbraní. "Musíte si dávat pozor. Nemůžete s tím tak máchat!"

Elaine se shýbla pro kord a tiše se opět napřímila. "Snažím se." zabrblala a postavila se do základní pozice. Mušketýr ale jen zakroutil hlavou a usmál se na ni. "Pro dnešek by to mohlo stačit. A vy jste stejně říkala, že musíte jít, abyste stihla vyzvednout šaty pro vaši paní."

"Hmm..." zamručela ona a pak se mírně usmála. "Děkuji."

"Není za co." kývl na ni. "A nebojte se. Ono se to zlepší.

To doufám, pomyslela si ona, zatímco si oblékala sukni. Chtěla být skvělá šermířka a zatím to vypadalo bledě. Jenomže ona to nemohla vzdát, nemohla, protože na tom mohl záviset její život. Její i Armandův. Rozloučila se a když procházela městem napadlo ji, kolik asi lidí kolem ní by ji nejraději zabilo, kdyby věděli, kdo vlastně je. Došla až k zadnímu vchodu do svého domu a ano, již o něm uvažovala jako o svém domě, a nenápadně vešla dovnitř. Služebnictvo už si zvyklo, že nechce vcházet a vycházet hlavním vchodem a tolerovali jí to. Nikdo se na nic neptal, ale i tak si byla jistá, že se o tom Armand jednou dozví.

Došla až do svého pokoje, aniž by si všímala hluku na ulici. Nechtěla si ho všímat. Zavřela za sebou dveře a pokusila se urovnat si myšlenky. Tiše jen seděla a přemýšlela. O sobě, o Armandovi, o hříchu a o Bohu. Co když bude navěky hořet v pekle? Vždyť Jeho Eminence byl kněz, boží posel. A ona ho milovala. Milovala ho celou svou podstatou a milovala ho bezmezně.

Ale stálo to za to?

Z rozjímání ji vytrhlo zabušení na dveře a služebná, která vtrhla do místnosti.

"Madame, madame, dole jsou dva muži a mají list od Jeho Eminence. Mají s sebou..." dívka popadla dech a Elaine na ni jen koukala. "Stůl. A něco co vypadá jako dřevěný předěl... Něčeho."

Elaine zvedla obočí. "Stůl?"

"Stůl. Mají vám to sem, se vší úctou donést?"

"Máte ten dopis?" optala se Elaine a služebná jí ho podala. "Prosím."

Elaine rozlomila pečeť a hned poznala, že je to Armandův rukopis.

Drahá Elaine.

Abych mohl trávit více času tvým vyučováním, rozhodl jsem se, že přesunu část své administrativní povinosti k tobě. Proto nech tyto muže postavit můj psatí stůl u tebe.
Rovněž jsem ti nechal poslat zpovědnici, jak jsi chtěla.

Armand Jean Du Plessis de Richelieu

Musela se zasmát. Bylo nádherné, jak do puntíku, dokonale, měl vymyšlené jejich krytí. Byla jeho schovanka, jeho studentka. Jak nenápadné.

"Ať to donesou nahoru." kývla a složila dopis zpátky do obálky. Bylo to skvělé. Chtěl s ní trávit čas. Chtěl s ní být. Něco takového ani nečekala. Nedoufala v to. A teď se to dělo. Měla pocit, že je v pohádce, že se musí za chvíli probudit.

Nikdy by neřekla, že by se vůbec našel muž, který by jí projevoval takovou náklonost. Ale teď, teď jí u nohou ležel nejmocnější muž Francie, což z ní, v jistém slova smyslu dělalo nejmocnější ženu Francie. A mohla sledovat jak pracuje. Mohla se koukat a učit. Mohla konečně naplno využít svůj potenciál.

A taky ho milovala.