His Eminence /CZ/

Treizième

Rubín je jeden z nejcennějších drahokamů, ve správné syté barvě může být i dražší než diamant stejných rozměrů. Mívá červenou barvu.

Elaine se toho rána Jeho Eminence nedočkala. Koho se ovšem dočkala, byl poslíček, který jí tiše sdělil, že má dojet do Louveru sama. Vyšla tedy ven, sklopila hlavu, aby jí vítr nevnesl do očí nějaký prach a posadila se do kočáru. Pohodlně si natáhla nohy a v tom okamžiku ji napadlo, že cesta bez kardinála ji zas tak bavit nebude. Vždyť ona už si zvykla na ty jeho jízlivé poznámky, na pohledy, kterými ji propaloval, na jeho neustálou spiolečnost, která byla tak nepříjemnou, až ji lákala. Každé ráno se  těšila, až bude vyvracet jeho omezená tvrzení ohledně žen a navíc, byla to jediná chvíle, kdy si s ním mohla skutečně popovídat, poznat ho a co víc, on mohl poznat ji.

Chtěla, aby ji poznal. Chtěla aby ji viděl, takovou jaká je. Chtěla aby k ní něco cítil. Něco. Nepotřebovala, aby cítil to samé co ona, ale aby tam něco bylo. V ten moment, kdy zjistí, že tomu tak je bude ochotna se mu vydat na milost.

I když kráčela chodbami Louveru, nedokázala se zbavit toho pocitu, který ji svíral v hrudi. Strach. Měla strach. Strach o to, co ji dnes čeká. Měla tušení, že to dnes nebude jen tak.

Otevřela dveře a uviděla ho. Sedícího za svým stolem, s majestátním výrazem ve tváři, Prvního ministra Francie, Francii samotnou. Srdce jí poskločilo radostí.

"Vaše Eminence?" udělala pukrle a zavřela za sebou dveře. On se pousmál pod svým knírkem. Ten úsměv ji z nějakého důvodu znepokojoval.

"Slečna LaBlanc. Už jsem vás očekával. Pojďte sem." mávl na ni a ona poslechla. Došla až k němu, hrdě se narovnala a usmála se na něj. "Ano?"

"Něco pro vás mám." oznámil jakoby se nechumelilo a dívka vykulila oči.

"Cože? Pro mě? Vy? A víte že moje odpověď se nezměnila?" vyhrkla, ale vlastně nevěděla co říká.

"Jistě že vím. Prosím." řekl a přisunul krabičku, která až doposud ležela na jeho stole, naprosto nepovšimnuta. Elaine se pousmála, vzala ji do ruky a potěžkala. "Mě si nekoupíte."

"Každého lze koupit. Ale kdybych si vás chtěl koupit, udělal bych to jinak. Takovou nabídkou, která se neodmítá."

"Jednu takovou jste mi už dal a já ji odmítla, pamatujete?" opáčila a otevřela krabičku. V tu chvíli se neubránila zalapání po dechu a mírnému povzdechu.

Nedalo se říct, že by byla z chudých poměrů, ale šlechtična taky nebyla. Ano, dostávala spoustu drobností od otce, ale ještě nikdy nedostala rubínový přívěšek. Tedy, až do teď. Kámen nebyl velký, ale vyrazil jí dech a všechny logické argumenty.

"Ten... Ten je pro mě?" zamrkala a on povytáhl obočí. "Nečekal jsem od vás tak hloupou otázku. Pro koho jiného by byl?"

"Já nevím. Pro tu... Ale to je jedno. Ale já nevím, jestli to můžu přijmout." podívala se na něj a udělala krok dozadu.

"Jistěže to můžete přijmout. Musíte to přijmout. Můžete odmítat mé nabídky, ale dary se neodmítají." propálil ji pohledem a ona trošičku přikývla. "Máte pravdu. Pokud tedy neočekáváte něco na oplátku."

Armand mlčel.

"Kardinále!" zvýšila hlas a přitiskla si krabičku k hrudi. "Říkala jsem, že si mě nekoupíte. A vy se o to i přesto pokoušíte."

"Jste žena. Každou ženu si jde koupit."

"Nejsem každá žena." trhla sebou a položila šperk zpátky na stůl. "A jestli si myslíte, že si mou přízeň získáte dary, tak se náramně mýlíte."

Richelieu se postavil. "A co tedy chcete." Nebyla to otázka, spíš to znělo jako výčitka.

"Nejste o nic lepší, než ostatní muži. Chováte se, že všemu rozumíte, ale nerozumíte. A určitě ne ženám." Krev v ní vřela. Takhle se k ní nikdo chovat nebude. Nikdo a je jí jedno, jestli je to První ministr Francie nebo samotný papež.

"Už jsem vám říkal, že jediný důvod, proč jste pořád na svobodě je má dobrá vůle?" sykl a pokoušel se jí vyhrožovat, To si ale nenechala líbit.

"Tak do toho. Zavřete mě do Bastilly! Deportujte mě do Anglie! Pošlete mě do Nového Světa! Čím dál od vás budu, tím lépe pro mě!" S těmi slovy se otočila a rázným krokem se vydala ke dveřím.

Kardinál viděl rudě. Takovou drzost už dlouho neviděl. Ano, v tuto chvíli by ji nejraději poslal do toho Nového Světa, ale to by nijak nepomohlo. Chtěl jí ublížit, chtěl ji chránit a získat ji pro sebe a to všechno zároveň.

"Stůjte!" křikl a měl co dělat, aby si udržel své dekorum a nezačal jí tykat. Ona se kupodivu zastavila, snad aby si to u něj nerozházela ještě víc. Přece jen, nebyla sebevrah.

"Slečno LaBlanc, vezměte si ten šperk."

"Proč?" otočila se a nakrčila obočí. Vypadala tak naštvaně, až to působilo rozkošně. Armand si to ještě neuvědomoval, ale udělalo to na něj neskutečný dojem. To co tady předvedla. To co se teď dělo. To jak se k němu chovala. Už jen tím, že ho odmítla si vysloužila jeho bližší pozornost a teď...

Ta myšlenka odlétla ještě dřív, než ji dokázal úplně zhmotnit a tak jí nevěnoval pozornost.

"Dary se neodmítají." pronesl jen a zvedl krabičku. "A dar jako je tento..."

"Je-li to dar a ne úplatek, pak..." udělala dva kroky k němu. "Ne." zakroutila rázně hlavou a zarazila se. "Nepřijmu váš dar. Není to... Ne."

Pak se otočila, chvíli tak stala a pak se pohledem vrátila zpět k jeho Eminenci. "Potřebujete něco udělat?" zeptala se skoro profesionálně.