His Eminence /CZ/

Trente-six

Obléhání francouzského města La Rochelle, které probíhalo v letech 1627–1628, byl jeden z konfliktů mezi hugenoty a královskou vládou ve Francii.  

Armand toho dne dorazil za Elaine brzy, snad jakoby měl výčitky. Neměl. Jen měl čas a s ní mu bylo hezky. Došel za ní a našel ji na posteli, s očima zavřenýma, snad jakoby spala.

"Elaine?" pronesl, zatímco si sedal za stůl. Ona jen cosi zamručela a otočila se na bok, aby na něj viděla.

"Není mi dobře." zamumlala a posadila se. "Bolí mě hlava a je mi špatně."

Armanda napadlo, že by měl odejít, aby od ní něco nechytila, ale pak ho napadlo, že to nejspíš nic není. Ženy to občas mívají.

"Nejspíš to bude tím počasím." odpověděl jí a začal psát. "Doufám, že ti bude lépe." dodal a usmál se na ni. Doopravdy doufal, že jí bude lépe. Přirostla mu k tomu kusu ledu, který by se dal nazvat jeho srdcem. Dokonce měl pocit, že tak, jak se zavrtává červ do jablka se ona noří hlouběji a hlouběji do jeho srdce. Bylo to nebezpečné.

Jeho Eminence nevnímal mezilidské vztahy tak, jako většina lidí. Nic jako oddanost a věrnost mu nic neříkala, proto udělal to, co udělal. Pro něj to co udělal nic neznamenalo, ale věděl, že jestli se o tom dozví Elaine, bude to špatné. Nechtěl, aby utekla, protože jak ji znal, přesně to by udělala. Ženy. Nechápal je.

Snad se jí udělá dobře.

"Hugenoti toho pořád nenechali. Jestli se rozhodnou obsadit La Rochelle, budeme proti nim muset vytáhnout." mluvil k Elaine a dívka se pousmála. Těšilo ji, že se s ní takhle baví. Že s ní počítá. Byla unavená, bylo to tím počasím, nejspíš, jak řekl Armand. Snad se to zlepší s časem. Necítila se nemocná, cítila se špatně. 

Snad není nemocná, napadlo ji a trápilo více než cokoli jiného. Nemoc by mohla znamenat spoustu nepříjemností, mohla by ji ohrozit na životě.

I Armand to věděl.

Nevyslovený, tichý a hlavně všeobecný strach. 

_____

"Elaine?" vešel do místnosti s tváří plnou oba. Usnula brzy a když ráno odcházel, pořád spala. Měl o ni strach. Ano, měl strach. Už ho párkrát měl, ale teď to bylo poprvé, co měl strach o nějakou jinou lidskou bytost, než byl on sám. I když někdy pochyboval o tom, že sám jednou byl.

Seděla ve křesle u krbu a četla se. Když ho zaznamenala, zvedla hlavu a usmála se. Když uviděla jak se tváří, mírně přikývla a zavřela knihu. 

"Už je mi lépe." 

To bylo přesně to, co chtěl a potřeboval vědět a slyšet. I tak mu to ale nedalo klidné spaní. Když potom, za tmy v noci ležel vedle ní a poslouchal jak tiše oddechuje, její vlasy ho lechtaly v obličeji a on přemýšlel, co všechno by mohlo být špatně. A tak se, v té tmě a osamění rozhodl, že ji nechá sledovat. Pro všechny případy. Co kdyby jeho Elaine něco bylo? Ne, to nmohl dopustit. Musela být pod neustálým dohledem.

_____

"Audrey, vždy jste byla dobrou hospodyní v mém domě. Teď bych po vás něco potřeboval." promluvil k hubené postarší ženě. 

"Ano pane?"

"Chci, abyste dávala pozor na slečnu LaBlanc." oznámil, propaloval ji pohledem, až v tom ranním šeru vypadal zle. Děsivě zle. Nebezpečně.

"Jak si přejete, pane. Jak si přejete."