His Eminence /CZ/

Trente-Sept

Diadém - Ozdoba hlavy, korunka, nebo též čelenka.

Dalšího dne dostala Elaine další dárek. K jejímu přívěšku, který neustále nosila na krku, přibyl nádherný stříbrný diadém. Když si ho nasadila na hlavu, zatímco jí vlasy spadaly na ramena, připadala si nádherně.

"Vypadám jako královna." usmála se na Armanda a vykouzlila otočku, až se její sukně zatočila.

"Nevypadáš." Poznamenal naklonil hlavu na stranu. "Jsi hezčí."

Dívka se zarazila a pak se usmála. "Děkuji. Děkuji moc. Ale kdy si ho budu moct vzít? Vždyť já nechodím ven a už vůbec ne do společnosti. A tohle je něco, co se bere na ples, ne na trh."

"Přijde čas a ty musíš být připravená. Jak se cítíš?"

"Lépe. Nejspíš to bylo počasím a něčím špatným co jsem snědla..." pronesla, ale nepodívala se mu přitom do očí. Buď lhala a nebo nebyla o svém tvrzení dostatečně přesvědčena. On to poznal, byla to jeho práce. Něco mu tajila. A on to musel vědět, protože jak ji znal, tak jí něco bylo a ona se jen bála mu to říct. Ještě aby jí bylo něco vážného.

"Lžeš mi." sykl jen a ona v jeho tváři poznala, že si s ním nemá zahrávat. Ne teď.

"Já nevím. Nevím co mi je. Doufám, že to nic není Armande. Doufám." odpověděla a přešla k němu blíž, diadém pořád ve vlasech.

Byl zpocený, cítila to z něj. Zvláštní, asi je více ve stresu a proto se více potí. Za normálních okolností to z něj tak necítila. Copak ho asi trápí, napadlo ji. Snad ne ona.

"Mám strach, Armande. Mám strach, že mi je něco vážného, že je to boží trest za moje hříchy. Bojím se... Bojím se o své tělo. Bojím se o duši."

Muž jí položil ruku na rameno a začal jí odpovídat, kazatelským hlasem. Konec konců, to byla jeho práce. "Bůh tě nemá za co trestat. Bůh je láska a ty jsi nezhřešila ničím jiným než láskou. Jistě, porušila jsi pozemské zákony, ale porušila si je z čisté lásky. Jsi nevinná v očích Božích, Elaine. Bůh netrestá nevinné."

V tu chvíli ho napadla myšlenka, tak silná, že kdyby nebyl tak zručný ve skrývání emocí, zcela jasně by na něm šlo vidět, že ho vyvedla z míry.

Ano, Elaine nebyla vinna hříchem, ale jeho duše čistá nebyla. Co když, napadlo ho, co když její nemocí Bůh trestá jeho?

"Díky." odpověděla mu a usmála se. "Nejspíš to ale jenom příliš zveličujeme." dodala a on se pousmál, aly myšlenkami byl někde úplně jinde.

"Doufám." pronesl a políbil ji na čelo.

_________

Mylady de Winter měla oči a uši všude. Pronajala si pokoj v protějším domě a nyní jen vyčkávala na vhodný okamžik. Z okna svého pokoje pozorovala dění v Elainině ložnici a jako sup kroužila kolem svojí kořisti. Netřeba spěchat.

Moc dobře si uvědomovala, že se s Elaine něco děje. Mátožná, bledá, polehávala v posteli. Bylo úplně jedno co jí je, čím horší to bylo, tím lépe pro Mylady. Když byla v tomto stavu, byla labilní. To pro ni bylo úplně nejlepší.

Ta dívka musela pryč. Ale, protože byla moc blízko kardinálovi, musela odejít sama. Musela chtít odejít.