His Eminence /CZ/

Huitième

Katedrála Notre-Dame v Paříži, /Cathédrale Notre-Dame/, je gotická katedrála, stojící na východní polovině ostrova Île de la Cité na řece Seině v Paříži. 

Tu noc nemohla Elaine spát. Převalovala se sem a tam, pokoušela se najít pohodlnou pozici k spánku, ale Morfeus se nechtěl dostavit. Ne, že by nebyla unavená, právě naopak, ale z nějakého důvodu byla tak neskutečně nabuzená, takže když na Notre-Damu odbila půlnoc, byla ještě zcela při smyslech. Posadila se na posteli a bosé nohy položila na podlahu, snad aby si uvědomila co se děje a trochu se vzpamatovala. Tohle bylo neskutečně hloupé a zábavné zárovreň.

"U všech svatých, Elaine, vzpamatuj se." zašeptala a postavila se. Přešla k oknu a podívala se na temnou půlnoční Paříž a na chvíli se zapřemýšlela nad tím, co asi právě teď kardinál dělá a napadlo ji, že by nutně ještě nemusel spát. Nejspíš pracuje nebo... Pracuje? Umí ten muž vůbec něco jiného? Protože podle toho co slyšela to snad ani nebyl člověk. Spí vůbec? Jí?

Zatřásla hlavou a odehnala všechny ty myšlenky. Takhle určitě neusne. Vrátila se zpátky k posteli, nazula si boty a zapálila svíčku. Pomalu, opět jen v noční košili se vydala na chodbu.  Když to dělala naposledy mělo to nedozírné následky, ale to ještě netušila, co se bude dít dnes.

Vyšla ven, a hned si všimla, že něco není v pořádku. Na konci chodby, dveře na půdu. Byly pootevřené a vycházelo z nich jemné světlo svíčky, jenomže kdo by tam mohl být? Bylo po půlnoci, všichni by měli spát a kardinál? Ten nejspíš pracuje. Ano, mohl to být on, ale jaká byla pravděpodobnost?

Pomalu se blížila ke dveřím, svícen držíc před sebou. Přemýšlela, co bude dělat, když tam bude někdo cizí. Došla až tam, rozhlédla se a nakrčila obočí. Doopravdy tam někdo byl a ona tu byla sama. Mohla by někoho zavolat, mohla by, ale proč? Adrenalin jí tepal v žilách a ona udělala krok dovnitř. Přímo před ní, Deus ex machina, mezi věcmi uskladněnými na půdě ležel kord. Skoro neslyšně ho vytáhla, sevřela a svíčku položila na bednu a sfoukla.

Vycházela po schůdcích nahoru, napůl se plížila, napůl zápasila s kordem, takže musela v kombinaci s její noční košilí vypadat mírně komicky. Byla v pozici ve které nemohla vidět na vetřelce, takže jí nezbývalo nic jiného než zaútočit a doufat, že to není Richelieu. Protože kdyby byl, mohlo by dojít k situacím, které ji děsily. Třeba další večerní setkání.

Vyrazila vpřed a křikla "Ani se nehni!" Zbraň držela tak jak to jednou viděla, když se v její domovině utkal mušketýr s jakýmsi lotrem, ale vlastně jen vařila z vody.

Osoba před ní byla muž a když se otočil, bylo jí naprosto jasné, že měla radši zůstat dole.

"Slečno LaBlanc?" ozvalo se a jí málem vypadl kord z ruky.

"Vaše Eminence?" vykulila oči a pokusila se nějak sklopit čepel, aby mu snad neublížila. Pokus o atentát by jí taky mohl pokazit den.

"Vysvětlíte mi, co tady děláte?" zašeptal skoro kardinál a ona se zasmála. "No, chtěla jsem vás chránit, ale jak vidím, jen jsem zajitila pokračování našich nočních shledání."

"Očividně. Proč nespíte?" přimhouřil oči a ona zakroutila hlavou. Jen maličko, ale znatelně.

"A proč nespíte vy?"

"Já nikdy nespím." sykl a ona se zasmála. "Musíte spát. Každý musí. Spánek je dar."

"A už zase jste drzá." naklonil hlavu na stranu, ale vypadal pobaveně.

"Sám si za to můžete. Nejsem drzá, jenom se vám nesnažím podlézat." S těmi slovy položila kord na zem a opět se napřímila. V tomto osvětlení vypadal přesně tak, jak vypadal v jejích představách.

Impozantně. Mocně. Přitažlivě.

"A to je na vás to zvláštní." poznamenal a pod knírem se usmál.

"Jsem si toho vědoma." přikývla a taky se usmála.

Pak následovala trapná chvíle ticha, kterou přerušil až on. "Pořád jste mi neřekla, co tu děláte."

"Nespím. To tu dělám." založila si ruce na prsou, snad aby tak zkazila Kardinálovi výhled, protože to bylo přesně to místo kam se koukal. Tak nějak ji to naštvalo a rozhodla se, že to nenechá jen tak.

"Do očí, Vaše Eminence."

"Prosím?" nakrčil čelo a mírně zvedl hlavu. Elaine si povzdechla. "Když už se se mnou bavíte, tak se mi prosím koukejte do očí."

Richelieu se vytáhl do celé své výšky a podíval se na ni jedním ze svých nebezpečnějších pohledů. Zabodl se do ní a vypadalo to, že ze všech sil uvažuje nad tím, jak ji srovnat, ale nějak mu to nešlo.

"Jak si přejete." sykl a výrazně mrkl. Znělo to spíš ironicky než cokoli jiného, takže si dívka neodpustila další poznámku.

"A vůbec, nesložil jste vy náhodou slib celibátu?"

"Slečno LaBlanc, balancujete na tenkém ledu jestli budete pokračovat, mohla byste se propadnout." podíval se na ni a promnul si bradku.

"Třeba se chci propadnout." odpověděla, ale poněkud méně odvážně.

"V tom případě doufám, že se umíte potápět."

"Všechno je jednou poprvé." otočila se a pak se podívala zpátky. "A kdybyste mě omluvil, šla bych spát."

On jí neodpověděl a tak sešla shody dolů, vzala svícen a skoro poslepu došla do pokoje. Lehla si a ještě než konečně usnula ji napadlo, že ten rozhovor dal najevo více věcí, než by se mohlo na první pohled zdát.