His Eminence /CZ/

Soxiante - cinq

Vážení přátelé, toto také není poslední kapitola, ještě ne.

EmaZuro

Kardinál Mazarin, původem italský politik, který od roku 1642 až do své smrti působil jako první ministr Francie. V letech 1642–1661 byl nejvlivnějším mužem francouzské politiky.   

Elaine seděla v zadní lavici v Sorbonské katedrále a na hruď si tiskla Susanne. Nemohla ji nechat doma, ne teď a tady. Byly obě dvě v nebezpečí, ale stejně se vydala na Armandův pohřeb. Musela.

Byl její všechno. Musela se s ním rozloučit.

Celou mši proplakala a byla šťastná, že její dcera spí. Ještě ji nikdo nepokřtil a neměla v plánu to udělat dokud byla v Paříži.

Na Armandovo místo nastoupil kardinál Mazarin, který sice pečlivě plnil každé přání svého strýce týkající se Elaine, ale že by k ní byl nějak laskavý, to se říct nedalo. Vystěhoval ji a nechal ji i se Susanne v jednom pokoji v přízemí a vypadalo to, že se nemohl dočkat až vypadnou na venkov. I když byl poměrně neochotný, když zjistil, že jí bude muset platit, tak jak si Richelieu přál.

Zvedli jeho rakev a Elaine se rozplakala ještě víc. Maličká na její hrudi se vzbudila a taky začala plakat. Jako by soucítila se svojí matkou.

A nebo spíš měla hlad.

Elaine vstala a opustila chrám s dítětem v náručí. Věděla kam má jít, aby mu položila květiny na hrob a naposled se na něj podídítě..

Vyšla ven a začala Susanne tišit, věnovala jí tolik pozornosti, že si čtyř mušketýrů všimla, až když k ní přišel nejstarší z nich a oslovil ji.

"Slečno LaBlanc?" pronesl a ona zvedla hlavu. Lidé ji teď spíš oslovovali madam nebo paní než slečno. Když se její oči setkaly s těmi jeho, uskočila dozadu a přivinula si svou dceru na hruď.

"Athosi?" odpověděla a popotáhla. Nebyla možnost, že by si nevšiml jejích slz.

Koukal na ni a za ním už stáli Porthos s Aramisem a D'Artagnanem. Všichni čtyři zmateně koukali na ni a na dítě.

"Elaine..." začal Aramis a položil jí ruku na rameno. "To je vaše dítě?"

"Jaké jiné dítě bych podle vás brala na pohřeb muže, kterého miluji?" pronesla a pokusila se hrdě zvednout bradu, ale celý dojem kazily slzy, které jí tekly po tváři.

Mlčeli. Koukali na ni a poprvé od incidentu v paláci se na ni nekoukali jako na cílevědomou prostitutku, ale jako na ženu.

"Vy jste ho milovala?" ozval se Athos, ale celé to znělo trochu nevěřícně.

"Miluji ho." prohlásila a sklopila hlavu. "A nikdy nepřestanu."

Ticho.

"Chtěla bych se na něj ještě podívat." promluvila a podívala se na ně. "Ale mám strach. Bojím se, že nám někdo něco udělá."

"Jsou to nejisté doby." přitakal Porthos položil jí ruku na rameno. "Doprovodíme vás."

Pohledem propaloval dítě.

První se zeptal Aramis, když kráčeli ke kapli, ve které měl navždy odpočívat kardinál Richelieu.

"To je jeho dítě?"

Elaine se zastavila a koukala jen před sebe.

"Ano." odpověděla a na chvíli se zahleděla do dálky, jakoby se topila ve vzpomínkách.

"Upřímnou soustrast." pronesl po chvíli D'Artagnan a ona se mlčky vydala dál. Zhroutil se jí svět a jediný důvod, proč se držela byla Susanne. Kdyby jí nebylo, následovala by Armanda hned ve chvíli, kdy naposledy vydechl. Tak byla zabraná do svého smutku, že si ani nevnímala, že se k mužům připojil ještě jeden, podobně oblečený jako oni.

Došli až k otevřené kryptě, ve které ležela zdobená rakev, přikrytá karmínovým přehozem, jakoby se neslušelo, aby tam rakev ležela jen tak. Dívka se rozplakala a přivinula si dítě blíž k sobě, snad aby se ujistila, že alespoň něco má. Když umřel, přišla o všechno.

Políbila Susanne na čelíčko.

"Tvůj tatínek byl velký muž." zašeptala a pohladila ji po tváři. Kapitán De Treville, ten muž, který se k nim před chvílí přidal, to slyšel a musel s ní souhlasit. Jakékoli byly jeho vztahy s kardinálem, byl to velký muž. Když se tak zamyslel, možná že to byl i největší muž, kterého kdy potkal.

"Slečno LaBlanc?" promluvil na ni a ona se trochu vyděšeně otočila. Viděl ji, jak pláče.

"Kapitáne?" vzlykla a zamrkala.

"Posílá mě Její Výsost Královna. Prý vám hrozí nebezpečí a ona vám dluží laskavost za záchranu krále."

"Nebezpečí?" vykulila oči a zrychlil sejí dech.

"Nepokoje. Kardinál Richelieu měl spoustu nepřátel a vy jste skvělá příležitost, jak si vylít svůj vztek. Musíte okamžitě opustit Paříž."

"Okamžitě?" zašeptala a otočila se zpět k rakvi.

"Okamžitě. Mí muži vás doprovodí."

Otočila se a podívala se na ně. Podívala se a cítila jejich soustrast, viděla, že je to mrzí. Tady a teď, nad rakví nejmocnějšího muže Francie, bylo jedno, co je kdy rozdělilo. Teď totiž stáli všichni na stejné straně barikády. Protože ať to bude jak to bude, byli si jisti, že Francii už nikdy nebude vést tak schopný, mocný a zodpovědný muž jako Richelieu.

On totiž nevedl Francii.

On byl Francie.