His Eminence /CZ/

La vingt-deuxième

Anna Rakouská, narozena roku 1601 se zasnoubila a vdala za Ludvíka XIII. v roce 1615, tedy ve svých čtrnácti letech. K jejich zasnoubení došlo v Pyrenejích během takzvaného slavnostního předání princezen.

Elaine seděla na posteli, ruce sepnuté v klíně a čekala. Nevěděla úplně na co od této chvíle se totiž pohybovala na naprosto neprobádaném území. Tiše přemítala o tom, co ji asi čeká a jestli to neudělala špatně. Protože najednou jí to celé přišlo jako naprostá hloupost, která ji uvádí do neskutečného nebezpečí. Protože až se to lidé dozví a to si buďte jistí, že se to dozví, to pak bude středem pozornosti celé Paříže. Tedy, alespoň na nějakou dobu.

To, že Jeho Eminence přichází poznala, když uslyšela jeho zvýšený hlas skrz dveře. Z toho co pochytila šlo poznat, že zrovna kárá (I když by se dalo spíše použít slovo vyhrožuje)ty dva strážné, kteří ji měli hlídat. 

Po chvíli se otevřely dveře a do spoře osvětlené místnosti vstoupil samotný Kardinál. Ona seděla a jen ho pozorovala, ale když se jejich pohledy střetly, uhnula. Zavřel za sebou a začal přecházet po místnosti sem a tam zatímco se vždycky na chvíli zastavil u okna a u dveří.

"Doufám, že si uvědomuješ, že jako moje milenka budeš mít i jisté reprezentativní povinnosti." začal a ona nakrčila obočí.

"Jako milenka církevního hodnostáře?"

"Jako milenka nejmocnějšího muže Francie. Přestože se ti to nemusí zdát logické, je to status, který je podobný jako status královny."

Elaine hvízdla. "Takže... Všichni budou vědět, že s vámi... Chci říct, že s tebou..." zakoktala se a on se zastavil přímo naproti ní. "Nikdo si nedovolí o tobě říct křivého slova. A kdyby ano, postarám se, aby to už neudělal." prohlásil a ona vykulila oči. "Nejsem si jistá, jestli bych měla být vyděšená, nebo polichocená."

"Tvůj úkol bude jednoduchý. Kdykoli budu potřebovat aby na nějaké mé schůzce byla žena, budeš to ty. S oficiálním titulem mé schovanky, samozřejmě."

"Odkdy vodíš ženy na oficiální schůzky? Nejsou ženy náhodou jenom kus masa?" ušklíbla se a ona kupodivu přikývl. "Přesně tak. Právě proto tam půjdeš."

"Nejsem kus masa!" křikla a on trochu ulekaně cukl. "Ne..." začal. "To nejsi. Jsi mimořádně atraktivní kus masa."

"To byla poklona?" vyhrkla a on přikývl s tichou poznámkou "Zvykni si."

"Já jsem to slyšela." poznamenala a on ji nechal být.

"Přestěhuješ se do domu, který vlastním v centru Paříže. Zítra ráno. Počítám s tím, že tam budeš chtít provést nějaké úpravy. Už tam nějakou dobu nikdo nebydlel. od té doby co..."

"Co?" optala se po chvíli ona a on jakoby se probral z transu.

"Co se Adele rozhodla jít vlastní cestou."

"Tak takhle to chodí? Je nějaká společnost, která se každý pátek po mši schází a povídá si o tobě?" usmála se, ale on jen zavrčel "Ne." a pak se otočil zpátky k oknu. "Omlouvám se, že jsem to na tebe tak vyhrkl, ale je třeba, abys všechno věděla. To jak se chovám v politice nehodlám aplikovat na svůj soukromý život."

Elaine zahřálo u srdce.

"Takže se ptej na cokoli chceš, Elaine." prohlásil a posadil se vedle ní na postel.

"Víš... Armande..." oslovovat ho křestním jménem bylo celkem zvláštní. Vždyť to byl První ministra Francie! Vedle ní, na posteli a ptá se jí, jestli je jí všechno jasné.

"Já jsem ještě nikdy nebyla s mužem." prohlásila a podívala se na něj.

"Ne?" zvedl on obočí a ona přikývla. Muž se ušklíbl. "Co vy ženy na tom panenství vidíte?"

"Co my že... Jsi kněz, pane bože! To bys snad mohl vědět!"

"Neber jméno boží nadarmo."řekl klidně a ona se zasmála.

"Řekl kněz, který se diví, že jsem panna." zakroutila hlavou.

"Heleď, jediný důvod proč byla královna panna byl, že když se vdávala, bylo jí sotva čtrnáct. Dívky dnes hřeší častěji, než je obvyklé." promluvil a skoro do toho nedával žádné emoce. Bylo mu to jedno.

"Nevadí, že jsi panna. Nemyslím si totiž, že jí zůstaneš na dlouho." prohlásil a políbil ji na krk. Dívkou jakoby projel blesk a ona ztuhla. Nikdy nic takového necítila.

"Já bych... Nepředbíhala. Musím se tam odstěhovat?" změnila radši téma a on rázně přikývl. "Neexistuje jiná možnost. Mohl bych tě ještě odvést za město, ale jsem vytížený muž."

Přikývla. "Dobře. A... Jak často navštěvuješ svoje milenky?"

"Mám jenom jednu." řekl a podíval se na ni. "A velmi nerad užívám slovo milenka. Ano, je to slovo, kterým tě bude označovat společnost. Ale ty nejsi moje milenka. Kdybych chtěl někoho s kým pouze naplním své fyzické potřeby, nemusím si vydržovat ženu."

"Takže co tedy jsem?" zvedla obočí a on vstal. "Jsi zázemí, které potřebuji mít. Vzhledem k mému povolání musím dávat pozor co komu říkám, tedy, nikomu nic. Ale i já jsem,  žel bohu jen člověk a tak potřebuji někoho, kdo mě bude poslouchat. Samomluva je poměrně podivná věc i na mě."

"Chápu. Takže jsem něco jako tvoje žena?"

"Ne. Zásadně ne. Mou ženou je víra a Francie." Tu větu pronesl tak teatrálně, že to působilo skoro naučeně. "Ale víra a Francie mě neobejme."