His Eminence /CZ/

Dix-huitième

Bible - soubor starověkých textů, které křesťanství považuje za posvátné. Nazývá se také Písmo svaté nebo krátce jen Písmo.  

Ze všech vlastností, které musí politik mít, aby byl úspěšný ve svém poslání, je nejdůležitější trpělivost. A Armand byl trpělivý někdy až moc, což se mu nyní doopravdy hodilo. Než se znova vydal na návštěvu k Elaine, uplynul týden a nějaké ty dny. Neměl v plánu ji nějak přasvědčovat, dokonce ani nedoufal, že by se s ním bavila, ale věděl, že je třeba, aby tam došel. I kdyby tam měl jen stát a koukat na ni.

Když se dveře otevřely, dívka se ani neotočila. Stála opřená o parapet a koukala z otevřeného okna na Paříž, cosi si zpívala a nevypadala, že by ji nějak zajímalo, že někdo vešel dovnitř. Až když dveře zaklaply tak se napřímila, ovšem neotočila se. V přímé záři zapadajícího slunce vystupovala její silueta víc než za obvyklých podmínek. Vlasy jí spadaly na ramena a od nich se odrážely paprsky značící blížící se konec dne.

Byla nádherná.

"Jsem ráda, že jste mě poctil svou návštěvou, Vaše Eminence." promluvila, ale pořád se neobtěžovala otočit se.

"Měl jsem spoustu práce, slečno LaBlanc. Také jsem rád, že jsem si našel chvíli." prohlásil nezúčastněným tónem a bez váhání se posadil na postel.

Elaine se otočila. Kardinál na ni zcela okatě koukal, prohlížel si ji tak jak tam stála, jen v sukni a haleně, neskrýval, že to dělá s jistým potěšením.

"Zajímalo by mě, jestli jste již přišla k rozumu." Mluvil, ale nezpouštěl z ní pohled. Jeho slova jakoby byla nedůležitá, jakoby to jediné co ho zajímalo bylo světlo prosvítající přes tenkou látku na její hrudi, odhalující místo, v němž pas přechází v boky.

"Já mám rozum." odpověděla, ale nepohnula se. Armand se uchechtl a dlouze mrkl.

"Takže ne. Bohužel jsem došel k záměru, že vás nejspíš nepřevychovám, takže..."

"Takže?" zvedla ona obočí a udělala pár kroků k němu, zatímco on se postavil.

Armand mlčel.

"Vaše Eminence?" přistoupila ještě blíž k němu, až skoro cítila jeho dech na své kůži. Budilo to v ní pocit, který ještě nezažila. Mohla by se natáhnout a políbit ho, mohla by a nikdo by to neviděl. Tak moc po tom toužila, tak moc chtěla, aby se to stalo. Nebyla si ale jistá, jestli je to vhodné. Nechtěla, aby s tím měla problém. A tak tam jen tak stála a přemítala nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby se k tomu odhodlala.

V tu chvíli ji Armand chytil kolem pasu a přitáhl k sobě. Druhou ruku jí zabořil do vlasů u týlu hlavy. Pak se sklonil, tak, aby se jí koukal do obličeje a políbil ji. Vášnivě, hladově v očekávání její spolupráce. Ona však jen vyděšeně koukala, naprosto nepřipravená na takovou situaci. Nikdy předtím ji muž nepolíbil. Nikdy předtím se jí muž takhle nedotýkal.

Vysmekla se mu a napřímila se dva kroky od něj, tak aby na ni nemohl dosáhnout. Ne, že by se ho bála, spíš jen nechtěla, aby se věci děly bez její kontroly.

"Ar... Armande, tohle..."

Mlčel. Koukal na ni, po obličeji mu tančil potlačovaný, leč naprosto znatelný šibalský úsměv. Těžko říct, jestli to měl v plánu a nebo šlo jen o chvilkový nápad, který vyšel. Políbil ji. Bylo to přesně to, co chtěl. Zmást ji. 

"Kardinále, to co tu předvádíte, to je..." On jí ale skočil do řeči, svým typicky klidným a téměř nezúčastněným tónem.

"Jelikož je vaše ignorování mé osoby tak otravné, rozhodl jsem se, že jej budu zcela ignorovat." prohlásil a ona si založila ruce v bok.

"Nemůžete ignorovat rozhodnutí druhé osoby je li ona osoba ovlivněna vaším rozhodováním." trvala na svém ona a kněz se zasmál.

"Nemůžu?" pozvedl mírně ruce a podíval se na ně. "Podívejte se na mě. Jsem Kardinál Richelieu, vévoda Du Plessis, první ministr Francie, její nejmocnější a nejbohatší muž. Kdo mě může zastavit, kdo mě může soudit?"

"Bůh." odpověděla okamžitě a ano, Richelieu vypadal překvapeně. Toho hned využila a pokračovala, než se mu podařilo ji přerušit.

"A jen tak mimochodem, neslíbil jste náhodou, že nepojmete žádnou ženu? Celibát?"

"Slečno LaBlanc, jednu věc byste měla pochopit. Bůh je veliký, ale za celou dobu svého studia písma jsem nenašel jedinou zmínku o tom, že by někdo neměl být s ženou. To, proč se celibát skládá je jasné. To abych se mohl plně soustředit na své poslání. Jenomže já nejsem žádný žebravý mnich. Mým posláním není uvažovat o Bohu. Mým posláním je řídit Francii. A abych tak mohl činit, musím se umět uvolnit. A k tomu potřebuji ženu."

"Ale já nejsem jen nějaká hračka." oponovala mu, ale musela uznat, že na ni jeho výstup udělal dojem.

"Za obvyklých okolností bych s vámi nesouhlasil, ale pravdou je, že jste neobvyklá žena. A teď mě omluvte. Mám ještě práci." S těmi slovy se otočil a otevřel dveře.

"A mimochodem, doufám, že konečně přijdete k rozumu."