His Eminence /CZ/

Quatorzième

La Rochelle je přístavní město v západní Francii. Jednalo se o Hugenotskou pevnost.

Elaine dorazila do svého pokoje velmi pozdě. Byla unavená, venku už byla tma a ona se sotva motala. Celý den strávila tím, že nosila dokumenty dolů a nahoru, ale tentokrát k tomu byl důvod. Hugenoti v La Rochelle už zase nesekali dobrotu a fakt, že se to Jeho Eminence dozvěděl až s dvoudenním zpožděním měla za následek spoustu odpolední a večerní práce. Kardinál byl rozzlobený a to bylo možná ještě slabé slovo, ale i přesto dnes nějak dbal na slušné chování vůči ní. To, že vyhodil kapitána své gardy a zvládl se hlasitě pohádat s DeTrevillem, to byla jiná věc, ale na ni byl až nezvykle milý.

Věděla o co mu jde. Konec konců, šlo mu o to celou dobu, ale teď začínala mít pocit, že to dělá správně.

Nemohla ten šperk přijmout. Nemohla, protože kdyby to udělala, dala by tím najevo svou slabost. A to ona nemohla. Stála proti nepříteli, který už byl za hradbami, bojovala proti myšlence, kterou měla hluboko ve svojí mysli.

Jen on to nesměl vědět. Nesměl a nemohl. Musela ho dostat do stádia, ve kterém ho potřebovala mít, aby všechno vyšlo.

Opatrně došla k nočnímu stolku, nahmatala křesadlo a zapálila svíčku. Světlo malého plamene dopadlo na její polštář a osvítila... Krabičku?

Přistoupila blíž a vzala ji do rukou. Nemohlo být pochyb, že je to ta krabička. Ani ji nemusela otvírat, aby věděla co je uvnitř.

Ale i tak to udělala.

Rubín se leskl a působil skoro až nadpozemským dojmem. Pod ním ovšem, když se Elaine podívala blíže, uviděla složený papír. Opatrně ho vyndala, tak aby se šperk nejlépe ani nepohnul a rozevřela. Zamrkala aby zaostřila a přešla blíže zdroji světla, aby lépe viděla.

Ten rukopis znala. Úhledný, ostrý, přesný, stejně jako jeho autor. Nevědomky vytáhla koutky do jednoho z těch hloupých úsměvů, které umí jen zamilované dívky a začala číst.

Slečno LaBlanc

Plně Vaše odmítnutí chápu, leč i přesto bych chtěl, abyste si tento šperk ponechala.

S pozdravem, De Richelieu

List splnil její očekávání. Žádné zbytečné rozvádění, vysvětlování, jen jasné, prosté sdělení. Ale i tak to pro ni znamenalo něco, co ještě nic předtím. Ano, bylo nakrásno možné, že trval na svém daru jen z čisté hrdosti, ale ona cítila  něco jiného.

Nejraději by teď vběhla k němu do pracovny a ze všecho se mu vyznala. Ze všeho. Chvíli o tom dokonce i přemýšlela, ale nakonec se rozhodla jinak. Musí počkat.

Vytáhla šperk a neubránila se obdivnému povzdechu. Rubín byl zasazený ve stříbře a když se na něj podívala blíže, připomínal tvarem kapku. Kapku krve, napadlo ji a ušklíbla se při pomyšlení nad tím dvojsmyslem. Dává jí kapku krve, zatímco má vodopády na svědomí?

Měla by ho nenávidět, podlého a zrádného vraha.

Kapka byla na stříbrném řetízku. Elaine ho rozepla a s námahou připla na krk. Podívala se do odrazu v okně, ve kterém každé ráno kontrolovala jak vypadá a napadlo ji, že teď vypadá skoro jako nějaká šlechtična.

Když usínala, ležel přívěšek na jejím nočním stolku s příslibem zítřejšího překvapení.

________

Jeho Eminence seděl za svým stolem s pohrával si s kusem papíru. Problémy v La Rochelle byly v takovém stavu, že s nimi teď nemohl nic dělat a jeho záležitost s Elaine jakbysmet.Chtěl by vědět jak budou Hugenoti postupovat dál. Chtěl by vědět jak reagovala na ten přívěšek.

Jenomže do La Rochelle se zajet podívat nemohl, zatímco k ní do pokoje...

Ne, to ne. Kdyby byla vzhůru, udělala by hluk. A to on nepotřeboval.

Jenomže to už stál na nohou a bral za kliku, takže na jakékoli výmluvy nebyl čas.

Musel se pousmát, když nad ní přemýšlel. A nebyl to ten klasický sarkastický úšklebek, který byste u něj mohli vídat obvykle, on se skutečně pousmál. Nezištně, skoro si to ani neuvědomoval...

Vyšel po schodech neslyšně, stejně tak přešel i chodbu k jejím dveřím. Až tam se zarazil. Co když je vzhůru? Nemohl přeci takhle riskovat...

Ale je to jeho dům. Prakticky si mohl dělat co chtěl. Doopravdy.

Otevřel dveře a potichoučku, skoro po špičkách vešel dovnitř. Šero a ticho. Takže spala. Dostal se až k její posteli a tam ji uviděl.

Krásnou, s vlasy rozhozenými na polštáři, s dlouhými řasami a tou její milou a přesto tak přísnou tváří. Pravidelně oddechovala a v měsíčním svitu byla vidět její perfektně tvarovaná silueta přikrytá tenkou dekou.

Notre-Dame kdesi v dálce odbil čtvrt, ale jemu to bylo jedno. Koukal na ni se skoro až vědeckým zájmem. Jeho snaha o získání její přízně se stávala zoufalejší a intenzivnější.

Dostala se mu pod kůži.

Ještě než odešel, musel se znova pousmát, když uviděl přívěšek ležící vedle její postele.

Co ale neviděl, bylo to, že Elaine byla celou dobu vzhůru.