His Eminence /CZ/

Cinquente - neuf

Náhrobek, je obvykle náhrobní kámen, architektonické nebo sochařské dílo, označující místo posledního odpočinku člověka. Může to být stojící nebo ležící deska, kryjící hrobovou jámu, či kamenný sarkofág.

Elaine stála opřená o dřevěnou figurínu a měla pocit, že jí asi upadnou nohy. Stála tam v kostýmu a s šátkem na hlavě a měla spoustu času přemýšlet, proč tu vlastně je. Svým způsobem to bylo to nejromantičtější, co pro ni kdy Armand udělal. Měla se stát součástí jeho monstrózního a megalomanského sousoší, navěky zvěčněná po jeho boku. Nebyla hloupá, domyslela si, k čemu celé toto umělecké dílo bude sloužit a to ji děsilo.

Byl to náhrobek.

To bylo ještě komičtější, protože on byl kněz a měl by být alespoň ve smrti skromný, ale nic takového se očividně konat nemělo. Trochu ji uklidňoval fakt, že je normální chystat si náhrobní kameny ještě za svého života, ale byla pološílená strachy. Měla pocit, že se něco zlého stane. Tušení.

"Trochu výše tu ručku, prosím." Promluvil François a dívka se napřímila. Z předklonu ji bolel krk a záda.

"Nemůžeme si dát přestávku? Jen na chvíli, prosím. Stojím modelem už celý týden, bolí mě záda, celé dny tu jen stojím v předklonu a mám hlad."

"Vy jste mi modelka. To jste to ještě nikdy nedělala?" napřímil se i sochař a dívka se posadila.

"Upřímně? Ne." odpověděla a protáhla se. Od rána jí bylo nějak divně.

"To je divné. Se vší úctou, proč vás tedy Jeho Eminence vybral?"

"Jsem jeho schovanka." odpověděla prostě a snažila se ignorovat pohled muže vedle ní. Byla to sice krycí historka, ale vždy, když to řekla, tak ji lidé přestali brát vážně. Nevěřili jí a ona to chápala. Ale tento muž jí byl sympatický a ona nechtěla jen tak přijít o jeho přízeň.

"Není to tak jak to vypadá. Jeho Eminence se mě ujal, když jsem osiřela." Ani nelhala.

"To je od něj šlechetné." usmál se François a očividně jí to spolkl. Chvíli tam jen tak seděli a odpočívali, když tu uslyšeli zaržání koně a zvuk přijíždějícího vozu. Sochař vstal a pomalým krokem došel k oknu. Tam se ovšem zarazil a otočil se.

"Slečno LaBlanc, Jeho Eminence dorazila. Měli bychom se vrátit do práce."

"Jistě." usmála se a vyskočila na nohy. Trochu se jí zamotala hlava. Postavila se zpět na své místo, naaranžovala se a pozorovala, jak sochař poměrně znejistěl.

Armand vrazil do místnosti s grácií sobě vlastní. François se otočil a uklonil, dívka povolila pózu a udělala to samé. Cítila, jak se jí obratle o kousek posunuly když jí křuplo v zádech a bolest v bedrech trochu povolila.

"Vaše Eminence." řekli oba současně a Elaine měla co dělat, aby se nezačala smát.

"Pane Girardone, jak to jde?" optal se Richelieu ihned a muž přikývl.

"Se slečnou LaBlanc jsme postoupili, jak můžete vidět. Týden v kuse pracujeme, takže jsme s tím posunuli..."

"Skvěle. Skvěle. Vypadá to dobře, mistře. Mohl bych si promluvit se slečnou LaBlanc?"

François přikývl a vyklidil svou dílnu.

"Elaine, nepovedlo se mi tě zastihnout doma." začal a přešel k ní.

"Jsem skoro pořád tady." přitakala a stáhla si šátek z hlavy. "Bolí mě z toho záda. Bolí mě záda z toho, že ti stojím modelem na náhrobek."

"On ti to řekl?" zamračil se Richelieu a ona zakroutila hlavou.

"Neřekl. Nejsem hloupá, Armande. Ale buď tak hodný a ještě chvíli ho nepoužívej."

Kardinál zakašlal a usmál se. "Udělá, co bude v mých silách. Ale až tam budu muset, díky tomuto..." ukázal paží na sousoší. "...budu navždy s tebou."