His Eminence /CZ/

Cinquante

Odpuštění znamená vědomé, dobrovolné a jednostranné zrušení závazku či povinnosti. Ten, kdo odpouští, zbavuje toho, kdo je mu dlužen nebo kdo mu ublížil, závazků, které tím vznikly.  

Elaine položila talířek s dezertem na truhlu a zabouchla za sebou dveře, na obličeji měla pořád stejně zaražený výraz jako na schodech. On se jí omluvil, omluvil se jí. Nedivila by se, kdyby to bylo poprvé v jeho životě, určitě tedy poprvé v jeho milostném životě.

Vévoda Du Plessis se jí omluvil, jí, Elaine LaBlanc, dívce, která mu nesahala ani po kotníky,  tedy z jeho úhlu pohledu.

Třeba ji má doopravdy rád, napadlo ji. Jinak by sem za ní nepřijel. Jinak by teď seděl ve své pracovně a ne dole ve vstupní hale. Jinak by se neomluvil.

Už brala za kliku, ale rozmyslela si to. Přece nezahodí za hlavu všechno to, co jí provedl a nevrhne se mu kolem krku. To on jí ublížil, byla to jeho chyba, nemohla jen tak přijít a tvářit se, že se nic nestalo. Bolelo ji to a ona znala svoji hodnotu, vážila si sama sebe dostatečně na to, než aby mu to prominula. Musela s ním mluvit.

Ještě předtím, než opustila místnost, vzala do ruky ten koláček, který si jako dezert vzala od večeře a zakousla se do něj.

______

"Kardinále." promluvila už na schodech a on ihned zvedl hlavu. Ani se netvářil, že musí něco udělat, jen se na ni koukal a čekal, kam bude rozhovor směřovat.

"Omluvil jste se mi." řekla jen a sešla až dolů, pokusila se o úsměv a zastavila se.

"Armande, ublížil jsi mi."

"Já vím." prohlásil on, ale takovým tónem, že to znělo skoro jako omluva.

"Přišla jsem o dítě."

"Já jsem málem přišel o tebe." řekl a obešel stůl. "Elaine, tohle už nedělej. Může pro tebe být nebezpečné opustit Paříž bez mého vědomí."

"Věděl si o tom. Dala jsem si na tom záležet. A promiň, ale odmítám žádat o svolení odejít, když utíkám před tebou." založila si ruce na hrudi.

"Tvoje reakce byla poněkud přehnaná." přimhouřil oči a ona se nadechla.

"Heleď, můj drahý, už jsem byla připravená ti odpustit, takže si to nepokaz, ano?"

"Nemluv na mě tímhle tónem." řekl a usmál se.

"Můžu na tebe mluvit jak chci." zamračila se a nakrčila obočí. "Nejsi ani můj otec, ani můj muž."

"Elaine, rád vidím, že jsi opět v plné formě a v pořádku." 

"Nejsem v pořádku!" zakřičela, zaťala ruku v pěst a bouchla ho do hrudi. Armand zakašlal a chytil ji za zápěstí.

"Elaine!" zvedl trošičku hlas, aby ji uklidnil.

"Nevím, jestli můžu být v pořádku, Armande. Musím mezi lidi. Už dlouho jsem sama nebo jen s tebou, já nevím... Nevím..." To co říkala bylo téměř beze smyslu, ale on chápal. Chápal, že na tom není dobře.

"Pošlu tě mezi lidi, neboj Elaine. Nejsem tady jenom..."

"To mi došlo." zvedla pohled ona a zadívala se mu do očí. Tak jí ty oči chyběly.

"Mám pro tebe úkol, ale věř mi, bude se ti líbit." podíval se na ni a dívka se usmála. Nejraději by ho políbila, objala ho a zůstala tak, ale něco jí v tom bránilo. Ještě ne. Ještě nebyl ten správný čas. 

Ještě mu neodpustila.