His Eminence /CZ/

Vingt-cinq

Zpověď - Svátost pokání, nebo též Svátost smíření, též svatá zpověď je akt při kterém se věřící zpovídá knězi.

Elaine se styděla. Schoulená do klubíčka, zády k sedícímu Armandovi, dýchala přerývavě a polykala všechna slova, která by chtěla říct. Necítila se, že by mohla.

Jenomže Jeho Eminence byl možná muž, který neměl příliš citu pro emoce, ovšem empatie mu nebyla odepřena a poznal, že je něco v nepořádku.

"Elaine?" otočil se na ni, ale ona neodpověděla.

"Elaine?" zkusil to znova, otočil se úplně a přisunul se k ní. "Jsi v pořádku?"

Otázka ze všechny peníze. Elaine si nebyla jistá, jestli má lhát, nebo být upřímná, takže raději neřekla nic. A Armand nebyl hlupák, aby nevěděl, že mlčení znamená jenom jednu věc.

"Elaine." položil jí ruku na čelo a pohladil jí po vlasech.

"Není to, že bych nebyla v pořádku, v podstatě jsem v pořádku, ale..." začala, ale nedokončila. Muž přikývl. "Chápu."

Nechápal. Jakékoli emoční pochody většiny lidí a především žen mu zůstávaly záhadou, takže nejen že nechápal, ale nejspíše ani netoužil po tom chápat. Ano, tato dívka mu poměrně přirostla k srdci a on nechtěl, aby od něj utekla. Takže se pro tuto chvíli musel alespoň tvářit, že ji chápe.

"Nechápeš." zamumlala a ani se na něj nepodívala.

"Prosím?" nakrčil nos a ona se taky otočila.

"Poznám, když používáš ty svoje politické triky. Jsem žena, ne politik."

Kardinál se uchechtl. "Dle toho, jak jsi to řekla to vypadá, že žena je moudřejší než politik."

"Ano. Protože dokážu rozeznat ty tvoje pololži, politiku. Rozeznám, kdy zkoušíš ty svoje okaté triky. A navíc, kdybys mě chápal, něco by nebylo v pořádku. Znám tě."

"Neznáš." opáčil a ona se zasmála. "Samozřejmě. Neznám." Ovšem to, jakým tónem to říkala svědčilo o opaku.

"Nech toho. Jsem nejsložitější člověk, kterého jsi kdy potkala." prohlásil svým naučeným tónem a ona se usmála. "Samozřejmě." řekla a pohladila ho po vlasech.

Armand ztuhl. "Tohle už nikdy nedělej." sykl a chytil ji za bradu. "Já jsem z nás dvou ten, který tohle může dělat. Jsem muž a mám pravdu."

"Jenom protože jsi muž, tak to neznamená, že máš patent na rozum. A já tě nemusím poslouchat."

"Musíš. Každá žena musí poslouchat muže."

"Nemusím. Jsem svobodná žena. Nepatřím ti. A status milenky sice vyžaduje důvěru, ale není mou povinností tě bezmezně poslouchat."

"Jsi žena." prohlásil a ona se nadzvedla na loktech. "A co?"

"Jsi slabší pohlaví."

"Dle čeho tak soudíš? Tvrdí to tak církev, které tak oddaně sloužíš, že? Ta samá církev, kvůli které bys měl být bez ženy? Ta samá církev, která upaluje čarodějnice?" prohlásila a naklonila hlavu na stranu.

"Pozor, ženo. Teď se rouháš." nakrčil obočí on.

"Před chvílí jsem smilnila s knězem. Trocha rouhání už nic není." řekla a naklonila se. Políbila ho na tvář a v tu chvíli tak nějak zapomněla na předchozí trable. Až do teď byla mírně podrážděná.

"Nerouhej se, prosím. Už tak máme před Bohem oba co vysvětlovat. A já chci, abys, až budeš stát před nebeskou bránou, měla jen jeden vroubek." pronesl vážně a ona se pousmála.

"Spíš vrub. Ale to přece nevadí. Stačí, když se vyzpovídám. Hele... Neznáš nějakého kněze?"

Muž se zasmál. Upřímně, tak jak se mu to už dlouho nepovedlo. "Možná bych na to přistoupil. Ale když by se tak dělo, bylo by to naprosto neosobní."

Nemohl nesouhlasit. Jako správná křesťanka se musela zpovídat, ale on nemohl riskovat, že by se někdo o jeho eskapádách dozvěděl. Musel to udělat, ačkoli ho to netěšilo.

"Jistě. Otče, zhřešila..." začala, ale on zvedl ruku, zarazil ji a postavil se.

"Ne teď a ne takhle. Neber to na lehkou váhu." prohlásil a začal se oblékat. Dívka ho propalovala pohledem a hlavou se jí honilo tolik myšlenek, až to skoro nebylo zdravé. Nedalo by se říct, že by byla šťastná, ale byla poměrně spokojená.

"Zítra přijde švadlena a změří si tě na šaty. Tohle není úplně tvůj styl." začal, když si zapínal knoflíky kabátce. "Chtěla bys ještě něco?"

"Knihy. Ty už jdeš?"

"Jdu." přehodil si sutanu přes ramena, vrátil se k ní a políbil ji. "Ale vrátím se."