His Eminence /CZ/

Vingt-trois

Původně byla Paříž římskou osadou známou jako Lutetia či Lutetia Parisiorum. Toto jméno dostala poté, co právě římané roku 52 n.l. obsadili keltskou osadu stojící na tomto místě.

Elaine v noci nespala. Nemohla se dočkat rána, nemohla se dočkat následujícího večera a pořád se ještě nerozmyslela , jestli udělala dobře. Přeci jen, kdyby se snažila, mohla by si někoho najít, mohla by se vdát a být počestnou vdanou ženou, ale ona vždycky vnitřně toužila po něčem jiném. Nebyla průměrná a představa, že by ji nějaký muž komandoval se jí moc nelíbila.

Ano, tenhle muž taky nebyl průměrný a určitě mu nebude dělat služku, ale stálo jí to za to? Celá Paříž o ní bude mluvit, bude si na ni ukazovat prstem. Ne, že by jí někdy zajímalo, co si o ní lidé myslí, ale celá Paříž?

A co s ní bude pak?

To ale radši neřešila. Druhý den ráno za úsvitu už si balila svůj skromný majetek a všechno se jí to nešlo do té samé tašky se kterou do města i přijela. Několik chvil poté, co se dobalila na její dveře kdosi zaklepal.

"Dále." křikla a připnula si ten přívěšek co dostala od Armanda na krk. Dovnitř vešel gardista a mírně se uklonil. "Slečno LaBlanc, mám vás dovést ke kočáru. Jeho Eminence tvrdí, že už víte o co jde. Mám vám vzít tašku."  

To poslední znělo spíš jako oznámení než otázka.

A tak se otočila na patě, naposled si prohlédla svůj pokoj a vydala se za gardistou do neznáma.

_______

Kočár projížděl ulicemi Paříže a spousta lidí se otáčela. Byl to kardinálský kočár, všichni věděli, komu patří. Elaine měla dokonce pocit, že se od střechy odrazilo pár kamenů. Najednou kočár zastavil před jakýmsi domem uprostřed ulice. Muž na kozlíku sesedl (Dívka to poznala podle zvuku) a vzápětí jí otevřel dveře. Mírně se uklonil a ona se cíleně vyhnula jeho pohledu. Nechtěla. Sklonila hlavu, vystoupila ven a rozhlédla se. Stála přímo před velkým rohovým domem, zvenčí před nedávnem opravovaný. Nedalo by se říct, že jí to vyrazilo dech, ale překvapená tedy byla. Její pokoj v Kardinálově domě byl až do teď jedním z největších místností, které obývala a tohle ji překvapilo. Ale konečně, byl to První ministr Francie.

Muž zabouchl dveře, kývl na dva gardisty u dveří a ti je otevřeli. Za nimi byla pravděpodobně ta nejúžasnější hala, kterou kdy viděla.

Měla kamenný strop, kamennou podlahu, na stěnách visely gobeliny a obrazy. Po pravé straně vedlo schodiště do druhého patra a celé to působilo tak neskutečně. Skoro jako sen. Podobně se cítila když tenkrát prvně vešla ke kardinálovi, ale tohle bylo něco jiného. Tohle měl být její domov. Její.

Trochu váhavě překročila práh a hned se k ní hnala postarší, hubená žena oblečená v služebnickém stejnokroji a když k Elaine dorazila, udělala ještě za pochodu pukrle.

"Omlouvám se, Madame, máme toho dneska celkem hodně. Nečekali jsme vás."

Dívku poněkud překvapilo oslovení Madame a poněkud zmateně odpověděla. "To... To je v pořádku. Ani já jsem nevěděla, že tu budu." usmála se a žena se taky usmála. Očividně se jí ulevilo a vypadala uvolněnější.

"Jmenuji se Audrey Fontaine a mám to tady na povel, madame."

"Prosím. Neříkejte mi madame. Já... Prostě to nedělejte." pokusila se o úsměv ona a žena přikývla. "Určitě, slečno. Jen jsem nechtěla být nezdvořilá."

"Samozřejmě. Ukážete mi to tady, prosím?" optala se a začínala přitom mít pocit, že se navlékla do něčeho mnohem většího, než si prvně myslela. Tohle bylo monstrózní. Dostala dům. Dostala postavení. Mrazilo ji v zádech.

Vyšla po schodech do patra, vdechovala vůni dřeva a pokoušela se nepanikařit. Tohl bylo skoro jako z pohádky.

"Vaše ložnice, slečno." usmála se Audrey a otevřela dřevěné dvoukřídlé dveře.

Elaine přestala dýchat.

Místnost byla obrovská, doslova obrovská. Světle modré zdi byly místy zakryté gobelíny, ovšem i tak pokoj působil spíše dojmem, že je v něm více oken než zdiva. Do ulice vedly dvě a ve stěně naproti dveřím byla dokonce čtyři - mezi dvěma prostředníma byla velká dřevěná postel.

"Jste v pořádku, slečno?" ozvala se žena po chvíli, kdy Elaine jen stála ve dveřích a koukala.

"Ne. Ano. Nevím." vyhrkla a znova se rozhlédla. V rohu stála dvě křesla se stolem, hned vedle, ve zdi ve které byly i dveře, krb s kůží před ním. Závěsy byly zlaté.

"Jeho Eminence vám vzkazuje, že se za vámi dnes večer staví. Taky, že jestli se vám cokoli nelíbí, máte si říct. Šaty máte v šatně, ale nemáte si na ně moc zvykat. Kardinál chce, abyste měla své vlastní, nechá vám je ušít."

Elaine začínala mít pocit, že se jí to snad jenom zdá.

A/N: Zdravím vás, milí čtenáři! Já vím, že jsme v dvacáté třetí kapitole a že si někteří z vás již myslí, že k žádnému průlomu nedojde, ale vězte, že je to třeba. Přeci jen, je to sedmnácté století. Už jen jedna kapitola, dvě. Dočkáte se.